KROKY [ff Marvel]

~ 20 ~

"Já žádný hádky nevyvolávám!" vykřikne rozčíleně a já se zamračím. Dochází mi nervy, a když mi dochází nervy, tak jsem schopná člověku i jednu vrazit...a že by si to teď Tomáš zasloužil.

"Jak nevyvoláváš?! Co jsi právě teď řekl? Že je to ubožák, tak mi neříkej, že to nevyvoláváš!" nadechnu se a mé ruce se klepají pod návalem vzteku, "radši mi hned řekni, cos chtěl tak důležitého, jinak odcházím," prokřupnu si kloubky na prstech.

"Sebastian není ten, kdo si myslíš, že je! Vážně sis myslela, že by někdo jako on chtěl zrovna tebe?!" zazubí se a já vytřeštím oči. Jak může vůbec něco takového říct! Několikrát zamrkám, abych zahnala slzy.

"Odcházím. Nehodlám poslouchat tyhle tvoje kecy, které stejně nemají hlavu ani patu," otočím se zády k němu, trhavě se nadechnu a spustím, "už mi nikdy nepiš, nevolej mi, nechci tě už nikdy vidět."

Jeho ruka mě zadrží v chůzi a já se snažím vymanit z jeho pevného sevření. Stisk je ale tak pevný, že toho nejsem schopná a mé zapěstí začíná křičet bolestí.

"Není to ten, za kterého ho máš. Není," řekne zoufale a povolí stisk.

"To ty nemůžeš vědět, neznáš ho," odpovím mu, ale on záporně zakroutí hlavou.

"Tohle není Sebastian. Bůh ví, kde ten teď je. Zamysli se nad tím, kdy jsi ho viděla naposledy? Kde celé dny bývá? Tohle-není-on," řekne ještě více zoufaleji a já se na něj otočím.

"Co to meleš? Kdo by to asi mohl být? Je to prostě Sebastian," začnu nechápavě, ale během chvíle ucítím ruku na mém rameni.

"Všechno v pořádku?" zeptá se mě Sebastian a já kmitnu očima z Tomáše na Sebastiana. Tomáš zakroutí nesouhlasně hlavou. Beze slov odejde a mojí hlavou kolují myšlenky všeho druhu. Co to SAKRA bylo?

Sebastian se na mě dívá s nakloněnou hlavou a já se na něj otočím a políbím ho.

"Už toho bylo pro dnešek dost. Už chci do postele," řeknu mu a on pouze s úsměvem přikývne.

"Co ti chtěl?" zeptá se po chvíli tiché chůze, kdy mě stále drží kolem ramen a tiskne k sobě.

"Já...on...bylo to strašně divný," začnu, "jako kdyby se úplně pomátnul. Mluvil kraviny, prostě...netuším, co se to s ním vlastně stalo," dořeknu a zakroutím hlavou. Jak se vůbec mohlo stát, že se takhle chová?

"Řekl bych, že akorát závidí. Nic víc," řekne nenuceně a mávne nad tím rukou. Smutně se usměji a když uvidí můj výraz, tak mě políbí na čelo. On ví, že mi tohle vždycky pomůže, jako kdyby věděl, co vždycky potřebuju a na co myslím.

Došli jsme společně před hotel, kde bylo naštěstí liduprázdno.

Odemkla jsem, svlékla si kabát, sundala boty a hned na to spadla do postele, do které se každou chvíli zachumlám a až do rána z ní nevylezu. Sebastian mě celou dobu pobaveně pozoruje.

"Skočím si do sprchy," řeknu rychle, když vidím, jak se nadechuje a chce něco říct. Pouze přikývne a já vlétnu do koupelny. Zavřu za sebou dveře a sundám ze sebe zbytek oblečení. Vlezu si do sprchové kouta a pustím na sebe teplý proud vody. Úlevně vydechnu, když po celém svém těle pociťuji teplo a už ne tu zimu, kterou jsem trpěla celý den. Se zavřenými oči nahmatám šampon, který si vmísím do vlasů.

Po sprše a již převlečená ve věcech na spaní se vydám k posteli, do které skočím, jako malé dítě a hned se schovám až po krk pod peřinu. Sebastian se vyměnil se mnou v koupelně a já už pouze čekám na to, abych mu mohla říci dobrou noc.

Když vyleze v ručníku z koupelny, tak mi je z něj samotného zima, protože mi přijde, jako kdyby bylo všude kolem mě několik stupňů pod nulou.

"Není ti zima?" zeptám se ho a on stočí pohled ke mně. Zakroutí hlavou a převlečený se vydá na druhou stranu postele. Odhrne peřinu, pod kterou se hned schová, ale následně na to poodkryje tu mojí, aby mě mohl vidět, protože jsem se mezitím stihla schovat pod peřinu až po oči.

Odhrne mi pramen vlasů a uculí se na mě. Přisune si mě k němu a obličejem se přiblíží ke mně. Do mých tvářích se hrne červeň. Zdá se mi to, nebo mi už není taková zima jako na začátku?

Jeho dlaň se vyskytne na mých zádech, po kterých mi lehce přejíždí a mně díky tomu na celém těle naskakuje husí kůže. Usměje se a dá mi letmý polibek na rty.

"Dobrou noc," zašeptá a zhasne lampičku na jeho straně. Otočím se ke své straně a zhasnu také lampičku bez jediného slova.

Přisunu se blíže k němu až jsem nakonec natisknutá přímo u něj. Otočí se ke mně čelem a já vidím jeho modře zářící oči. Několikrát zamrkám... počkat, zářící oči? Zatřepu hlavou, ale před sebou vidím už jenom tmu, a ne dvě modrá kukadla.

Tohle bylo hodně divný.

"Dobrou noc," zašeptám. Poslední, co pociťuji je pohlazení po vlasech.