KROKY [ff Marvel]

~ 34 ~

K chatě přijíždělo modré auto, avšak už bez věcí, které se před odjezdem vyskytovaly na korbě. Po několika minutách vystoupil z auta Sam, na jehož tváři byl široký úsměv. Dobrou náladu a úsměv na tváři mu vytvořila jeho sestra, která vždycky věděla jak na něj. Sluníčko bylo již za stromy, a tak předpokládal, že jeho nová spolubydlící bude už ve svém pokoji nebo někde poblíž budovy, která se tyčí mezi tou krásou kolem.

Když si ovšem povšiml, že v chatě není rozsvícené ani jedno světlo, tak mu něco nehrálo. Otevřel vchodové dveře, které nepatrně zavrzaly a rozsvítil, aby se mohl pořádně rozhlédnout. Obývák byl prázdný a kuchyň taktéž. Sam začal procházet místnost po místnosti, a když dívku nenašel ani v jejím pokoji, tak patrně znervózněl.

Vyšel před chatu, kde se rozhlédl kolem sebe a vydal se směrem, kde předpokládal, že by mohla být. Nelíbila se mu představa, že by ji někdo unesl kvůli tomu, že odjel. Věděl, že má za ní zodpovědnost a taky věděl, že by ho Bucky asi zabil – doslova.

Ticho kolem něj bylo až nepříjemné a jediné, co bylo slyšet, tak byla sova, jež houkala na nedalekém stromu. Jindy by to považoval za uklidňující, ale teď mu to připadalo až strašidelné. Po chvíli chůze zakopl o věci, které ležely na zemi. Bylo to oblečení, které měla Al na sobě, když odjížděl.

Povzdechl si a zvedl hlavu směrem k jezeru. Vykulil oči, když si všiml něčeho, co plavalo na hladině jezera. Obával se toho nejhoršího – to není možný, pomyslil si. Její tělo plavalo na hladině, jako kdyby ležela na nafukovacím lehátku ovšem už z dálky viděl, že tomu tak není. Lehce si oddechl, když si uvědomil, že její obličej není potopený pod vodou.

Zakřičel na ní a zamával, jako kdyby mu snad měla zamávat zpět. Odhodil věci zpět na zem a rozběhl se na molo. Ani se neobtěžoval s tím, že by si sundal oblečení a rovnou skočil do vody. Nedbal na to, jak je voda ledová, protože jediné, na čem teď záleželo byl její život. Nejen kvůli Buckymu, ale taky kvůli tomu, že i jemu po nějaké době přirostla k srdci. Už byl skoro u ní, když se její tělo začalo potápět. Jako kdyby všechen ten tlak, co ji nadnášel tak najednou zmizel. Jako kdyby někdo čekal na to, až ji zachrání.

Zadržel dech a potopil se za ní. Chytl její ruku, aby se nepotopila až na úplné dno a vytáhl ji na hladinu jezera. Odtáhl ji na břeh, a když viděl, že se její hrudník nezvedá, tak ji začal dávat první pomoc. Bál se toho nejhoršího.

Po nějaké chvíli se z dívčiných úst začala valit voda a on tak věděl, že teď už bude všechno v pořádku. Unaveně ji přitáhl k sobě a nechal ji, ať vykašle všechnu tu vodu. Nedokázal si představit, co by se dělo, kdyby se už neprobudila. Zahnal všechny tyhle myšlenky a soustředil se pouze na ní.

"Same," zašeptala a všechnu sílu, kterou v sobě ještě měla, použila k tomu, že zabořila jeho hlavu do hrudníku. Potřebovala odpočinek, klid, a hlavně teplé oblečení.

Sam ji vzal do náruče a rychlým krokem ji odnesl do chaty. Položil ji na gauč a odběhl nahoru do jejího pokoje, aby ji vzal nějaké oblečení. Nemohl ji tam přeci jen tak nechat ležet v plavkách.

Převlékl ji, aniž by se nějak pozastavil nad jejím nahým tělem a ze skříně vyndal ještě dvě deky a zabalil ji do nich. Viděl, že se klepe, ale on sám už nevěděl, co dělat. Takže se pouze posadil do křesla naproti ní.

~

Otevřela jsem oči a vytřeštěně se rozhlédla kolem sebe. Okolo mě se rozprostíraly listnaté stromy, mezi kterými se občasně vyskytl nějaký druh jehličnanu. Postavila jsem se a oprášila ze svých kalhot prach hlíny a listy, které na mě stačily spadnout. Kalhoty? Les? Však... co je tohle vůbec za místo? Kde jsem se tady vzala?

Rozešla jsem se směrem na planinu, která byla vidět v dáli a co nejpečlivěji si prohlížela každý kousíček lesa. Urputně jsem přemýšlela, jak jsem se tady mohla objevit a co byla vlastně poslední aktivita, kterou jsem dělala. Kde je vlastně vůbec Sam? A co Bucky?

Bloudila jsem lesem, dokud jsem se neobjevila na planině. Všude byly různé druhy květin a já se sehnula pro jednu, která mne zaujala. Byla to kytka s bíločervenými květy, která mi nepřišla běžná.

"A já už myslel, že se nic nenaučíš," zachechtal se za mnou mužský hlas a mé tělo sebou automaticky cuklo. Jak je možné, že se vždycky objeví, když to nejméně čekám?

"Jdeš akorát včas," ušklíbnu se a zvednu se ze země. Otočím se na něj a na jeho obličeji vidím již jeho stereotypní úšklebek. "Potřebuju něco vysvětlit," podívám se na květinu, kterou držím v ruce a zpět na něj.

"Chceš vědět, kde jsi předpokládám," mrkne na mě a já s hlasitým vydechnutím pouze přikývnu. "Abych to zkrátil..." odmlčí se, "jsi ve své hlavě."

Nechápavě se na něj podívám a rozhlédnu se kolem sebe. "Já mám v hlavě les?" zeptám se ho přihlouple s povytaženým obočím, načež se začne hlasitě smát.

"Maličká" protočím nad jeho oslovením oči, ale nijak ho nepřerušuji, "dokázala ses dostat ze své tělesné schránky do své mysli, kde můžeš dělat vlastně úplně cokoliv. Pověz, maličká, kde ses to naučila?" zeptá se a já se kousnu do vnitřní strany tváře. Cože jsem právě udělala?

"Já-já nevím, jak jsem to udělala," zakoktám a prohrábnu si vlasy. "Já si pamatuju odjezd Sama a potom mám jenom mlhu," řeknu a znovu se rozhlédnu po okolí, které je tedy vlastně celé smyšlené a opravdové zároveň. Představivost mám dobrou, to se musí nechat.

"Vrátím se," oznámí mi, a než stihnu cokoliv říct tak zmizí stejně rychle, jako se objevil.

Co tu mám asi jako dělat?