KROKY [ff Marvel]

~ 41 ~

"Nejsem si jistá, jestli jsem to pochopila správně," přiznám se osobě, která se mi už půl hodiny snaží vysvětlit, o co tady vlastně jde. Černovlásek vyčerpaně vydechne a sklopí hlavu, načež ji ihned zvedne a tím, pohodí svými vlasy. Jak může mít se mnou tolik trpělivosti? Být na jeho místě tak se radši půjdu pokusit ovládnout tuhle planetu.

"Tak ještě jednou," zhluboka se nadechne a pokračuje, "v nejbližší době, tak budeš bojovat se stvořením jménem Warg. Je to psisko z jiného světa, co je tak trojnásobně větší než ty, nevypadá zrovna dvakrát nejlépe a jeho slovník neobsahuje slovo slitování," zarazí se a chvíli dumá nad tím, jak říct smysluplně další důležitou informaci, "při boji proti němu tak je nutné použít sílu, která se v tobě celou dobu ukrývá, jinak ho nebudeš schopná porazit. Rozumíme si?" zeptá se a nadzvedne obočí.

Pouze přikývnu na souhlas a sklopím hlavu. "A když ho neporazím?"

"Tak zemře strašně moc bytostí v tomhle vesmíru," odpoví upřímně, "i ty," dodá již potichu a zastaví se. "Teď bys měla jít ale za tím Midgarďanem," pokyne mi.

"Půjdeš se mnou?" zeptám se ho, když jsme společně došli k chatě. Vlastně by mu nic nehrozilo, jsem s ním přeci já a přese mě by se nikdo nedostal! Nebo já si to aspoň myslím...

"Přijdu až později, protože musím ještě něco vyřídit, ale ty mu mezitím můžeš všechno povědět a já se díky tomu nebudu obávat toho, že by mě měl zabít," zašklebí se a za několik okamžiků už po něm není ani stopy. Svižným krokem se rozejdu rovnou k budově s pocitem, že mi osoba, která je teď uvnitř vlastně strašně chyběla.

Položím ruku na kliku a zhluboka se nadechnu. Celou dobu si myslel, že jsem to já, takže na něj nesmím tak zhurta. Otevřu dveře a rozhlédnu se kolem dokola. Nebyla jsem tady jenom chvíli a mně samotné to připadá jako věčnost.

"Same?" promluvím do ticha, které akorát narušuje zpěv opeřenců zvenčí.

"Tady jsem!" ozve se na druhé straně baráku a já tedy neváhám a rychlým krokem dojdu k místu, kde jsem ho slyšela. Najednou mě ovšem něco prudce narazí na zeď až si vyrazím na chvíli dech. "A teď mi řekni, kdo sakra jsi," zasyčí mi do ucha Samův hlas.

"Doprdele Same!" zakleju a odstrčím ho stranou. Sesunu se na zem jako pytel brambor a snažím se popadnout dech.

Přiblíží se ke mně, chytne mě za bradu a zvedne mi hlavu tak, až mi připadá, že mi za chvíli odpadne. Podívá se mi do očí a přimhouří oči jako by v nich něco hledal. "Panebože," přitáhne si mě do objetí, ale mé tělo nadále zůstane ve strnulé pozici. Co to je ksakru za změnu názorů?

"Same, já..." začnu, když se ode mě odtáhne, ale on mě stihne přerušit.

"Já asi začal bláznit, protože jsem kolikrát viděl, že jsou tvé oči čistě černé," podrbe se na zátylku a pomůže mi vstát. Posadím se na barovou stoličku, které byla hned vedle mě a prohrábnu si své zplihlé vlasy.

"V jedné věci tě ujistím hned na začátku – ne, nejsi blázen," podívám se mu zpříma do očí, ve kterých vidím náznak nechápavosti, "musím ti toho strašně moc povyprávět," sklopím pohled na sklenici s vodou, kterou přede mě postaví. Ihned se z ní napiju, abych zahnala sucho v krku a začnu mu vyprávět, co se stihlo stát za tak krátkou dobu.

~

Celou dobu pouze tiše naslouchal a hltal každé mé slovo. Vynechala jsem určité fáze, kde se objevil Loki, protože jsem si to chtěla nechat až jako poslední téma.

"Takže já jsem tady trávil dny úplně s někým jiným," zopakuje si již po několikáté a promne si spánky. Chápu ho, naprosto chápu, že je zmatený, kdo by taky nebyl?

"V tomhle světě už nikdy nevíš, co očekávat," promluvím do ticha, načež on pouze přikývne.

Několik minut panovalo v celé budově ticho, než jsem se konečně odhodlala promluvit, "musím ti říct ještě jednu podstatnou věc..." podívám se na něj a on zvedne zrak. V jeho očích byla vidět netrpělivost, pravděpodobně se obával, co ze mě dalšího vypadne. "Celou tu dobu," odkašlu si, "mi pomáhal Loki."

"LOKI?!" vykřikne a naneštěstí vyleju všechen obsah skleničky přímo na sebe. "Al, budu upřímný... vůbec nevím, co si teď myslet," vydechne, "můžu ti vůbec ještě věřit?" zeptá se se vší vážností a já se na něj podívám s nechápavým výrazem.

"Samozřejmě, že můžeš! Jsem sama sebou a kdybych nebyla, tak to určitě poznáš," snažím se ho přesvědčit, ale jediné, co ho přesvědčí je můj zoufalý tón hlasu. "Nemusíš řešit to, jak budu bojovat s tím nadutým psem, ale to, abych se ještě viděla s Buckym," posledních několik slov pouze zašeptám.

"To nemyslíš vážně," řekne a já pouze zakroutím hlavou. "Nad něčím takovým vůbec nemůžeš přemýšlet. Snad opravdu nepočítáš s tím, že bys, že bys..." zmlkne a schová obličej do dlaní.

"Já-já nevím," řeknu koktavě, "nikdy nevíš, co se stane a já chci mít jistotu, že ho uvidím, i kdyby mě to v budoucnosti mělo stát schovávání před celým světem," zakončím debatu o Buckym a vrátím se zpět k tématu Loki.

"Tak jsem tady," ozve se najednou za mými zády až se mi naježí chlupy na těle. Sam vyděšeně vyskočí ze židle a hmátne po první věci, která byla na stole. V ruce držel šroubovák, se kterým se kdysi pokoušel spravit Redwinga.

"Same, je neškodný," ukážu za svá záda, aniž bych se otočila a opřu se lokty o stůl, "přeci jenom... kdyby chtěl, tak jsme mrtví oba už první den, co jsme sem přijeli," zašklebím se nad vzpomínkou, kdy seděl jeho klon v sedadle pro spolujezdce.

"Věř mi, že mě budete nebo spíš ona mě bude potřebovat," zašklebí se na Sama, ale jeho úsměv z tváře ihned zmizí, protože mu okolo hlavy proletí šroubovák, co měl Sam ještě před chvílí v ruce. Loki si jenom odfrkne a já protočím oči nad jejich rozpory.

"Takže jaký je teda plán?" zeptá se Sam po několika minutovém debatování o tom, jak se navzájem pobijí.

"Ty nejdřív zavoláš Buckymu," řeknu rozhodně a podívám se na něj s prosícím pohledem.

"Dobře, ale je nutné počítat s následky, je ti to jasné?" zeptá se mě pro jistotu ještě jednou a já pouze přikývnu.

"A my dva," podívám se na Lokiho, "začneme vymýšlet co a jak."