KROKY [ff Marvel]

~ 48 ~

Její tělo byla jedna obrovská zářící koule, která zářila čím dál tím víc a víc. Člověku by mohlo připadat, že vypadá jako spadlá hvězda. Kdysi bývávala na nebi mezi dalšími milióny jiných třpytivých teček, ale to už ji po těch desítek tisíc let omrzelo.

Všichni v její blízkosti byli oslněni září, která z ní vycházela. Ani Warg nebyl žádnou výjimkou, a proto rozzuřeně máchal tlapami kolem sebe a pokoušel se zasáhnout Al. Ta, avšak stála úplně na druhé straně a samotná se snažila zorientovat. Byla zmatená a pořádně nevěděla, co se děje. Jediná věta, která jí utkvěla v hlavě byla, že musí jednat co nejrychleji. Celé se klepala a bála se, že se jí každou chvílí podlomí nohy. Něco takového ale nemohla dopustit. Bylo ji totiž jasné, že pokud se sesune k zemi, tak se na nohy už znovu nepostaví.

Zhluboka se nadechla a snažila se svůj zbytek sil věnovat jenom tomu, aby ten prašivý pes zmizel z tohohle světa a už nikdy nikoho neotravoval. Cítila, jak se všechna síla hrne do dlaní a jediné, co ona musí udělat je natáhnout ruce před sebe, přímo proti Wargovi.

Bylo na něm poznat, že se začíná obávat toho, co přijde. Pravděpodobně taky tušil, že je tohle pro něj konečná. Karma si ho konečně našla

Al se ještě jednou rozhlédla kolem sebe a zpozorovala Buckyho, kterému se konečně povedlo rozkoukat a zaměřit se na to, co se v jeho okolí děje. Se svraštěným obočím stočil zrak k dívce, které na obličeji pohrával smutný úsměv a jemu docvaklo, co se bude dál dít. Rozeběhl se k dívce, která byla ještě částečně osvícená září. Vysoká postava, v černozeleném oblečení, mu však zastoupila cestu, a i přes Jamesův nenávistný řev se ho snažil udržet dál ode mě. Děkuju. Dívka teď již neváhala a natáhla ruce před sebe.

Všechna energie, všechna ta síla, se vlila do jejích dlaní, jež měla po několika sekundách jako v jednom ohni. Bylo to jako když dáte ruce nad přímý žár ohně a nemůžete jimi uhnout pryč. Určitě si každý dokáže představit, jaká nesnesitelná bolest to byla, a proto byl také z dívčiných úst slyšet bolestný řev a také vidět, jak se snaží tisknout víčka, co nejvíce k sobě. Po tvářích jí stékaly slzy nejen bolesti, ale také slzy kvůli vzpomínkám, které stihla za tu dobu zde prožít. Nejen ty veselé, ale také i ty smutné, které se nashromáždily jako kupa papírů. Bála se, jaké to bude mít tohle všechno následky a nedokázala si představit, jak na to doplatí její přátelé. Dech se jí zrychloval a její křik byl slyšet čím dál tím víc a víc.

Do uší se jí dostávalo bolestného vytí psa a ona si v tu chvíli připadala jako nějaký zabiják malých štěňátek. Nikdy nepomyslila, že by kvůli ní někdo přišel o život nebo že by dokonce ona sama musela někoho zabít.

Nikdy to takhle skončit nemělo, nikdy se neměla dostat do tohohle vesmíru, a hlavně nikdy neměla potkat člověka, který si vzal její srdce a ona zase to jeho.

Psí vytí utichlo a jediné, na co se dívka zmohla bylo otevření očí a povšimnutí si, že žádný Warg už tady není. S úsměvem na tváři se sesunula k zemi, přičemž si ani nevšimla, že už jí neoplývá žádné světlo. Ta síla, co byla v ní, zmizela společně s Wargem a opět tady zase zbyli sami. Jenom oni čtyři.

Prohlédla si své, do černa zbarvené, ruce a bolestně zaúpěla. To už se k ní ale přiřítil James, který vypadal, že má na krajíčku.

Byla nehorázně vyčerpaná a už se těšila až zavře oči a konečně se zase pořádně prospí. Usmívala se, protože věděla, že má u sebe člověka, kterého vždycky u sebe chtít měla.

"Al, Al," promluví tiše James a pohladí ji po tváři. Vidí její kalné oči, které se pomalu zavírají a on začne panikařit. „Ještě není čas, ještě je moc brzo," šeptá Bucky a přitiskne si Al ke svému hrudníku. "Same! Pomoc mi krucinál! Co mám sakra dělat!" rozkřičí se Bucky na osobu o pár kroků dál. Ten pouze smířeně svěsí hlavu. Loki kamsi zmizel, protože on sám by se nedokázal dívat na to, až její srdce dotluče a ona navždycky zavře oči. Chtěl jí zachránit, ale tohle byla věc, co byla nad jeho síly.

Al se přerývavě nadechne a usměje se, "promiň, že jsem ti to neřekla," zašeptá, protože její hlas začne vypovídat službu. "Byla jsem sobecká, že jsem ti to neřekla," pokračuje a z posledních sil zvedne ruku a otře slzy, které Jamesovi stékají po tváři. Oči má zarudlé a nedokáže uvěřit tomu, že zase přichází o někoho, koho miluje.

"To já jsem sobec, radši bych nechal zničit celý svět, jenom abych mohl být s tebou," promluví k ní tiše a opře si čelo o to její. "Strašně moc tě miluju," políbí ji na suché a popraskané rty. Ani jeden nechtěl, aby to skončilo takhle, kdo by po něčem takovém taky toužil?

"Já tebe," zašeptá, a ještě pro něj na tváři vykouzlí ten nejkrásnější úsměv.

Někdy je třeba nechat svoji lásku odejít.