KROKY [ff Marvel]

~ 37 ~

Hned jak zmizel, tak na mě dopadl pocit samoty a mé koutky úst poklesly dolů. Co tady budu sama dělat? Rozhlédla jsem se po okolí a pozorovala všechny ty barevné rostliny, co zde byly. Vypadalo to tady vlastně strašně krásně. Všude samá zeleň, barevné květiny a celá planina obklopená stromy. Možná bych to přirovnala i k pohádkovému světu, který jsem si jako malá představovala.

Rozešla jsem se směrem ke stromu, který stál uprostřed louky. Už z dálky bylo vidět, že je to ořešák. Ten bych poznala vždycky a všude. Pamatuji si ho z dětství, kdy jsem jezdila na prázdniny k mému dědečkovi. Byl to ten nejúžasnější člověk.

Ruce natáhnu ke kmeni stromu a přiložím jej na hnědou kůru. Zavřu oči a mně konečně připadá, že se zase chvíli cítím jako bezstarostný člověk, který musí řešit akorát to, aby včas zaplatil nájem a jediné, čeho se obával, bylo to, co bude večeřet.

Následně se můj proud myšlenek přemístí na člověka, kterého tak moc miluji. Strašně dlouho dobu jsme spolu nebyli v kontaktu, neviděli se. Vlastně to je od té doby, co mě odvezl z města a potom prostě odešel. Nemohla jsem mu zavolat, nemohla jsem slyšet jeho hlas a i přesto, že se Samem byla většina času sranda, tak bez něj to prostě nebylo ono. Chyběla mi jeho přítomnost, objetí, rty... připadá mi, že moje srdce je bez něj čím dál tím prázdnější. Zní to jako strašný klišé, a možná taky je, ale mně to nevadí.

Po několika minutách naprostého ticha, kdy se dlaněmi opírám o strom, se znenadání začne zvedat vítr a já pouze slyším, jak se v koruně stromu víří listí. Vlasy mi začnou nekontrolovaně poletovat kolem hlavy a několik listů, které spadly ze stromu, se mi zacuchají do již rozčepýřených vlasů. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo otočit se zády ke kmeni stromu a opřít se o něj. Sesunula jsem se postupně až k zemi a zhluboka se nadechla.

Otevřela jsem oči a spatřila ho jenom několik metrů od sebe.

"Bucky?" překvapeně zamrkám a utřu si slzy, abych se aspoň trošku zkulturnila.

"Princezno," usměje se a pomalými kroky dojde až ke mně. Nad jeho oslovením se pouze zaculím.

"Co-co tady děláš?" zakoktám a očima ho sjíždím od hlavy až k patě. Jak je to možné, že se sem dostal?

"Však víš, že za tebou bych byl schopný jít kamkoliv," dřepne si, abychom si navzájem koukali do očí. Jeho oči byly přesně takové, jaké jsem si pamatovala. Něco v nich bylo ale stejně jiné. Tyhle oči přede mnou něco skrývaly, ale nemohla jsem přijít na to co.

Ještě jednou jsem ho nejistě projela pohledem, ale nakonec jsem mu věnovala můj nejvřelejší úsměv. Ať je to cokoliv tak hlavní je, že je tady. Neváhala jsem a vpadla mu do náručí a on mě pouze přitiskl blíže k sobě. Byla jsem ráda, že můžu být zase v jeho blízkosti, že můžeme být spolu a strávit nějaký čas dohromady. Tohle byla jediná věc, která mi v mém životě chyběla a já ji našla. Ale nebyl by to život, kdybychom si nemuseli projít nějakými zkouškami a těžkými rozhodnutími, no ne?

"Strašně moc jsi mi chyběl," zašeptám. Jeho obličej se zaboří do mých vlasů a jediné, co mi problikne hlavou, tak je to, zda moje vlasy vypadají ještě aspoň trošku k světu.

Seděli jsme společně pod stromem několik minut, možná to dokonce mohlo být i několik hodin. Stačilo mi jedno objetí, abych se zase cítila, že nejsem na všechno sama, že všechny problémy, které se v našem životě naskytnou, tak budeme řešit spolu.

~

Asi jsem na nějakou chvíli usnula, když jsem levým ramenem dopadla do mokré trávy a mé tělo se třáslo pod návalem neskutečné zimy. Jak mi může být v mé vlastní hlavě zima? Otevřela jsem oči, abych se rozhlédla kolem sebe a všimla si nepřestávajícího deště a šerého podnebí.

Začala jsem lehce panikařit, když mi došlo, že tady není James. Obávala jsem se, že vydržet bez něj nějakou další dobu pro mě bude horší než zjištění, že jsem celý život žila ve lži. Když jsem se ale pozorněji podívala do mlhy, která se za dobu mého přemýšlení stihla nastolit, tak jsem si všimla vysoké postavy. Jako první mě napadl James, když se ale osoba začala přibližovat, tak mi bylo jasné, že o něj určitě nepůjde. Nebo aspoň jeho chůze tomu nenaznačovala.

Po chvíli, tak se přede mnou objevil muž s havraními vlasy a už jenom podle výrazu ve tváři jsem pochopila, že se děje něco hodně špatného.

"Proč tady tak sedíš? Jsi celá promočená a klepeš se," to jsou Lokiho prvního slova, která vyjdou z jeho úst a já nad tím pouze pokrčím rameny. Sama jsem nevěděla proč se tohle děje, nevěděla jsem proč tady prší.

"Já nevím," zamumlám a obejmu se, abych se aspoň trochu zahřála. Zakroutí nad mojí odpovědí hlavou a v jeho rukou se objeví huňatá deka. Několikrát zamrkám a než se naděju, tak mě vyzvedne do náruče. "Kde je James?" zeptám se a podívám se na něj. Zamračí se a pohlédne do mých očí.

"James? Ten Midgarďan? Ten se sem nemá, jak dostat, něco takového by on nedokázal," odpoví mi.

"Jak je teda možné, že tady byl?" zeptám se znovu.

Protočí nad mojí otázkou oči. Asi se zrovna o něm dvakrát bavit nechce.

"Ve své hlavě si můžeš vymyslet cokoliv, úplně cokoliv," řekne a zhluboka vydechne, "asi už chápu, proč tady prší," zamrmlá.

Sklopím hlavu a mě pohltí smutek, načež se rozprší ještě dvakrát víc.

"Vím, že je to pro tebe těžký, ale byl bych rád, kdybys začala aspoň chvíli myslet na něco pěkného, protože jinak budu za chvíli zmoklý jak slepice taky," nadechne se, aby ještě něco řekl, ale zasekne se, když ho obejmu. Doufala jsem, že to vyjde a taky že ano. Nejen, že jsem umlčela Lokiho, ale dokonce přestalo pršet.

Objetí dokáže tolik a zároveň málo.