KROKY [ff Marvel]

~ 4 ~

"Život je těžký, o tom žádná, ale už je jenom na tobě, jak s ním naložíš, jestli se necháš pohltit temnotou nebo se budeš snažit dostat nahoru," otočí se ke mně má matka, "nezapomínej, že tě mám ráda. Nikdy na to nezapomeň."

S trhnutím se probudím a několikrát zamrkám pro zorientování. Už je to nějaký pátek od toho, co jsem zde, ale i přesto se vždycky probudím zmatená a přemýšlím, kde to vlastně jsem. To všechno chce ale pouze jen a jen čas.

Nechtělo se mi zpod peřiny, protože mi bylo jasné, že jakmile vstanu, tak na mě bude čekat nával zimy. Bohužel mi nic jiného nezbývalo, proto jsem ze sebe skopla peřinu a hned se ke mně přivalila zima, kvůli které jsem se otřásla. Zvedla jsem se z postele a došla do koupelny. Když jsem uviděla svůj odraz v zrcadle, tak jsem si povšimla mých zorniček. Vypadalo to, jako kdybych si...nevím, asi dala lajnu? Pustila jsem vodu a opláchla si obličej, abych se pořádně probrala.

Co to vlastně bylo vůbec za sen? Byla tohle nějaká vzpomínka, kterou si nepamatuji? Kdy mi tohle má matka říkala? Nebo je to pouze výplod mé fantazie? Každopádně... tohle nikdy nepřináší nic dobrého. Skousla jsem si spodní ret a čelila nyní těžkému rozhodnutí. Musím jí zavolat, musím se ujistit, že je přeci v pořádku.

Po dokončení ranní hygieny jsem se vydala zpět ložnice, kde jsem se zprvu převlékla z pyžama do tepláků, takže se vlastně nic moc nezměnilo, a poté sáhla po telefonu, který byl stále na nočním stolku. Odemkla jsem telefon a všimla si několika zmeškaných hovorů od neznámého čísla. Zavolala jsem zpět na dané číslo, ale ozývala se mi pouze hlasová schránka. Zakroutila jsem nad tím hlavou a povšimla si jiného zmeškaného hovoru, který byl od mé matky.

Nádech, výdech.

Tak jo, jestli se spolu máme bavit, tak teď to bude nejlepší moment.

Nechala jsem telefon vyzvánět a při každém tónu jsem si nervózně poposedla. No tak dělej, zvedni to.

"Má beruška," ozvalo se z druhé strany a já si úlevně oddechla.

"Ahoj mami," pozdravím ji.

"Moc mě mrzí, že jsme se s tebou nerozloučili. Byli jsme naštvaní a nevěděli, co si myslet. Ale teď, když už tady nějakou dobu nejsi, tak pociťujeme, že nás to mrzí," vyvalí na mě omluvu, ale po chvíli ji přeruším, protože vím, jak je pro ni těžké přiznávat chybu.

"V pořádku. Víš já..." začnu, "dnes v noci se mi zdál sen, nevím, jestli to byla vzpomínka. Prostě vůbec nevím, kde se to vzalo, ale byla jsi v něm ty a bála jsem se, zda se něco nestalo, proto jsem ti také měla v plánu i zavolat. Bála jsem se," řeknu nakonec a z druhé strany uslyším pouhé zašramocení. Po chvíli se opět ozve hlas mé matky, která odpoví, že měla tentýž sen.

Začaly jsme spolu zase normálně komunikovat. Vyptávala se mě, co je nového a další klišé otázky. Člověk nestačil ani mrknout a už bylo deset. Začala jsem si uvědomovat, že je na čase, abych se začala připravovat na pohovor.

Rozloučila jsem se a odhodila telefon na postel.

Dojdu k šatní skříni, zekteré vytáhnu světle modré džíny a béžovou halenku. V koupelně se ještěupravím, schovám nedostatky pod make-up, a nakonec naházím do větší kabelkyvšechny potřebné věci. Lístek jsem si zakoupila online, takže s dopravou byžádné potíže být neměly a mým hlavním cílem teď tedy je, abych se dostala namísto určení...a ještě se mezitím stihla nasnídat.

~

Stála jsem před budovou, a ještě se ujistila, jestli jsem na správné adrese. Dojídala jsem máslový croissant a začala nervózně klepat nohou. Postarší muž sedící na lavičce se na mě zamračeně podívá a já na něj hodím pouze omluvný pohled. Hodila jsem papírový pytlík do koše, který byl nedaleko a vydala se do budovy, kde se mi možná splní sen.

Jak se tady mám zorientovat? Však já ani nevím, do jakých dveří mám jít. Došla jsem k jedné ženě, které mohlo být tak čtyřicet.

"Dobrý den, omlouvám se, že Vás ruším, ale mohla byste mi pomoci?" zeptám se a ona s úsměvem přikývne. Měla černé vlasy zastřižené do mikáda a její zelené oči nešly přehlédnout. Na rtech měla křiklavě červenou rtěnku, na sobě černou delší upnutou sukni a bílou halenku.

"Včera jsem volala kvůli výpomoci, kterou sháníte. Paní...Hells mi říkala, že bych se s ní dnes měla sejít ohledně smlouvy," vysvětlím ji nastalou situaci a slečna odhalí její zářivě bílé zuby.

"Tak to jste mluvila se mnou," představí se, "Hells, těší mě," podá mi ruku a já ji s úsměvem stisknu.

"Al Kranks," představím se taktéž.

"Tak pojďte se mnou," řekne a vydá se opačným směrem, než měla předtím namířeno, "doufám, že máte takové dvě hodinky čas. Většinou si ještě ráda popovídám," otočí se na mě a zasměje se.

"Určitě," zazubím se na ní a ona se ještě více usměje.

~

"Takže říkáš, že ses sem přestěhovala teprve nedávno, a to až z České republiky?" zeptá se mě udiveně. Už asi před hodinou jsme dopsaly všechny potřebné papíry a řekly jsme si, že si dáme kávu. Ještě předtím jsme si samozřejmě začaly tykat a já ji teď vyprávěla, co mě vlastně táhlo až sem, do New Yorku.

"Přesně tak, ani nevíš, jak jsem byla nadšená, když jsem viděla ten plakát," zasmála jsem se a ona s úsměvem taktéž přikyvovala. Povídali jsme si ještě nějakou chvíli, když se po nějaké době ozvalo zaťukání na dveře.

"Dále," řekne Tess, což je jméno mé nové kamarádky a zároveň nadřízené. Ve dveřích se objeví muž, který mi byl až příliš povědomý.

"Zdravím Sebastiane, co potřebuješ?" zeptá se ho a já se snažím vyhýbat jeho očím, která mě tak skenují. "No já hloupá bych zapomněla! Tohle je Al, bude tady jako výpomoc," ukáže na mě a já se usměji. Zvednu se, abych nebyla za nezdvořáka. Podám mu ruku a s úsměvem mi podá tu svou.

Ruku už sice obvázanou nemám, ale zůstala mi zde menší jizvička, protože jsem nebyla schopná si přestat strhávat ten strup. To víte, takový hnusný zlozvyk. Pozvedne obočí a po chvíli mu dojde, že mě už jednou někde viděl. Po chvíli přihlouplého civění se začal bavit o něčem s Tess a potom s rozloučením za sebou zavřel dveře.

Tess se podívala na hodinky a vykulila oči, když si povšimla, kolik už je hodin.

"Už to budeme muset rozpustit holka. Přetáhli jsme to o něco víc, než jsem předpokládala," podrbala se na zátylku a já se nad tím pouze uchechtla, "ale abychom si to teda zopakovaly. Dám ti pár dní na to, aby sis vyřešila svojí práci, co teď máš a jakmile to bude zařízené, tak mi zavoláš a domluvíme se, kdy dorazíš. Jasný?" zeptá se mě s teď už vážnou tváří a já pouze přikývnu na souhlas.