KROKY [ff Marvel]

~ 23 ~

"Omlouvám se, že jsem se předem neozvala ani nijak nenapsala, ale jsi má jediná kamarádka tady a já jsem v takovém rozpoložení, že mě ani nenapadlo ti napsat a rovnou vyrazila k tobě," vyvalím na Julot, jakmile otevře dveře a zmateně mě pozoruje.

"Ech..." uvažuje nad tím, co má říct, „pojď dovnitř a všechno mi vysvětlíš," pozve mě dál a já ji pošlu jeden ze svých vděčných pohledů.

"Moc se omlouvám, měla jsem zavolat. Až teď si uvědomuji, jaká to byla hloupost nedat vědět," začnu se znovu omlouvat, když mi dojde, že měla určitě na práci jiné věci.

"Nelam si nad tím hlavu. Daniel tady stejně není a já nemám co dělat," mávne nad tím rukou. Otevře lednici a vyndá láhev bílého vína. Vyndá dvě skleničky a pokyne mi, ať si sednu na gauč.

Uvelebím se na pohovce a sundám si mikinu, protože mi začíná být neskutečné teplo.

"Tak povídej, co se děje," mrkne mým směrem, když se posadí a podá mi skleničku.

"Budeš mě mít za blázna, ale s tím už tak nějak počítám," upozorním ji, aby se připravila na vše možné a já se dala do vyprávění, které ani po půl hodině nenacházelo konce.

~

"Nechápu, co se to poslední dobou děje," prohrábnu si vlasy, když dovyprávím všechno, co se mi začalo dít v Praze. Také jsem ji řekla o mých snech, o Sebastianovi, o jeho očích...

"Fuha," nadechne se, "nevím, co si teď pořádně myslet," podrbe se na zátylku a dolije si víno.

"Já jsem hlavně ráda, že jsi mě vyslechla. Nevím, jak dlouho bych to v sobě ještě dokázala dusit. Tohle je fakt na hlavu," zakroutím nad tím vším hlavou.

"To teda je," zazubí se Julot a po několika minutách ticha se ozve domem zvonek. "Že by Daniel? Však říkal, že přijede až zítra, a hlavně má klíče, tak proč..." vstane a vydá se ke vchodovým dveřím.

Po celém těle mi naskočí husí kůže a já se otočím směrem, kam šla Julot. Nervózně se ošiju a začnu v ruce mnout přívěšek na řetízku.

Nakonec se vydám stejný směrem jako má kamarádka. Zastavím se mezi dveřmi do chodby, když si všimnu dvou ženských postav, které mezi sebou o něčem debatují. Jedna z nich Julot a ta druhá...přijdu k nim blíž a snažím se přijít na to, o co jde.

Jakmile spatřím obličej nově příchozí osoby, tak mě zamrazí a zmůžu se na pouhé vytřeštění očí.

"Hledala jsem tě všude! Dlouho jsme se neviděli, viď?" zvolá nadšeně a já nechápavě pozvednu jedno obočí.

"Cože?" zeptám se nechápavě, „co to tady hraješ za divadlo?" opřu se o rám dveří a zkřížím ruce na prsou. Jak tu teď může stát bývalá přítelkyně Sebastiana? Jen tak si tu stojí před dveřmi a dělá, že jsme kamarádky? Tohle je uhozené na hlavu.

"Tak hele," začne, "jestli se mnou hned teď nepůjdeš, tak nejen tebe, ale i tvoji kamarádku bude čekat nebezpečí, takže to nedělej ještě horší. Věř mi, že kdyby to nebylo nutné, tak sem nechodím," promne si spánky a s prosbou v očích se na mě podívá. Její oči, její pohled. Neskrývaly nic, mluvila pravdu.

„Jaký nebezpečí? O čem to sakra mluvíš?" začnu vyzvídat a mezitím si obleču mikinu. Nehodlám ohrozit Julot, která nemá nic společného s tím, co se tady děje. Oči nikdy nelžou, takže nějaké nebezpečí tu asi opravdu bude.

"To ti řeknu možná potom, ale teď už musíme opravdu vyrazit," řekne zoufale.

„Fajn, fajn," obejmu Julot a ujistím ji, že je vše v pořádku.

Po boku se Sebastianovou bývalou se vydáme do tmavých ulic New Yorku.

"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptám se po několika minutách trapného ticha.

"Elen," odpoví prostě a já pokývám hlavou. Nechápu, že jsem dobrovolně odešla s člověkem, který mě ještě před nějakou dobou, jak to tedy vypadalo, chce zabít. Bylo to kvůli těm jejím očím. Vždycky když vidím oči někoho jiného, tak mi přijde, že vím všechno, a přitom oni nemusí říct jediné slovo.

"Já vím, že to je divný," promluví Elen zničehonic a já k ní zvednu zrak.

"Jo to je," zamrmlám, „je to stejně divný, jako ten týpek v mých snech."

"Koho přesně myslíš?" zeptá se mě.

"Nedokážu ho přesně popsat, schovává se pod kapucí," řeknu, "nemluvě o tom, že mému příteli ještě začínaly několikrát zářit oči," odbočím jen tak od tématu.

Elen se zastaví v chůzi a skousne si spodní ret.

"Chceš něco říct?" zeptá se mě.

"Jasně, jsem jedno ucho," otočím se čelem k ní.

"Ten člověk pod kapucí je hned za námi a já vím, kdo to je," usměje se, „hledala jsem ho tak strašně dlouho, až jsem ho konečně našla," vydechne nadšením a několikrát zatleská. Schová mě za zády a vytáhne meč. Počkat...meč?

Její oblečení bylo najednou úplně jiné. Na ramenou měla kožešinu z nějakého zvířete, pravděpodobně z vlka. Její celkový styl oblečení vypadal, jak z nějaké doby...Vikingů? I její vlasy vypadaly jinak. Měla několik copánků a pravou stranu měla celou vyholenou. Jak se to stalo? Však ještě před chvílí na sobě měla černý kabát a vlasy měla do úhledného drdolu!

"Ty jsi takový hlupák," zasměje se Elen a pod kápí vidím pouhý úšklebek, který je směřován ke mně.