KROKY [ff Marvel]

~ 9 ~

Mohu být ráda za to, že je sobotní ráno a já díky tomu nemusím vstávat do práce. Zaprvé bych s největší pravděpodobností zaspala a zadruhé bych nebyla schopná rozumně pracovat.

Probudila jsem se v čímsi objetí a až po chvíli mi došlo, o koho se jedná. Otevřela jsem oči a ležela jsem přímo čelem k němu. Jeho oči mě pozorovaly, a když si všiml, že jsem vzhůru, tak se usmál. Nějak často mě pozoruje, když spím.

"Jak moc hrozně vypadám?" zašeptám a on se zasměje.

"Nejvíc hrozně," zamračí se náhle a já jenom přimhouřím oči.

"Já to věděla," přetočím se na něj. Co to vůbec teď dělám? Přiblížím se k němu, jsme od sebe sotva několik centimetrů. V jeho očích se mihl náznak vzrušení a já se pouze ušklíbla. Slezu z něj bez jediného slova a vydám se směr koupelna. Ještě předtím, než odejdu z ložnice, tak se na něj otočím a spatřím jeho naštvaný výraz, který mu ovšem dlouho nevydrží.

Zavřela jsem se v koupelně a zhluboka se nadechla. Po tak dlouhé době jsem se napila a kvůli tomu ho nechala spát se mnou v posteli. Nebylo to nepříjemný, dokonce bych řekla, že jsem si to užila. Jenom je to takový...divný. Znám ho sotva pár dní a podle všeho bych ale byla schopná nějakého úletu, i když jsem se zapřísahala, že se na něco takového vykašlu, protože to prostě...nepotřebuji.

Pod vším tím návalem čehosi zavřu oči a snažím se zklidnit. Nakonec po nějaké chvíli otevřu oči a vezmu do ruky kartáček. Ruka se stále trochu klepe, ale já nad tím jenom zakroutím hlavou. Provedla jsem ranní hygienu a po vykročení z koupelny se mi naskytl pohled na polonahého Sebastiana. Až teď mi vlastně došlo, že celou tu dobu tady byl jenom v trenkách a já byla vyvedená z míry přitom úplně z něčeho jiného.

Vyjeveně ho pozoruji a připadám si jako rajče. Snaží se udělat snídani z jídla, které se ještě vyskytovalo v lednici. Vajíčka? Kde vzal vajíčka? To ani nevím, že tady mám, pomyslím si.

Když mě spatří, tak se na jeho tváři objeví šibalský úsměv.

"Mm, rajče, to bych zrovna potřeboval a ty ho tady nemáš," mrkne na mě a já se radši beze slov otočím, abych na sebe vzala něco jiného než vytahané tričko. To tričko patřilo mému bývalému příteli. Sama si nejsem jistá, proč jsem ho nevyhodila, když jsme se rozešli. Možná mi je pohodlné nebo chci mít jenom vzpomínku na někoho, kdo mě měl v té době hodně rád. K tomu bych se radši už nevracela. Sundala jsem si jej, a jelikož nemám zapotřebí spát v podprsence, tak jsem musela v šatníku najít nejdřív tu.

"Snídaně je hoto-" vejde do ložnice Seb, ale zarazí se, když uvidí můj odraz v zrcadle.

"Hej!" okřiknu ho a překřížím ruce na prsou. Červenější snad už být nemůžu a ani si nemůžu schovat obličej do dlaní. Přistoupí ke mně a já se co nejrychlejší snažím najít to tričko, které jsem měla ještě před chvílí na sobě.

"Hledáš tohle?" zamává s tričkem.

"Ano, dej mi ho. Jinak si mě nepřej," zavrčím a on nesouhlasně zavrtí hlavou. Ve skříni vezmu první věc, co mi padne pod ruku a obleču si jí. Rozběhnu se za ním a on neváhá a míří pryč z ložnice. Zastaví se až v obýváku, kde už nemá kam utéct.

Dojdu až přímo k němu a natáhnu se pro tričko, ale on ho drží příliš pevně. Mrkne na mě, "a víš, že ti ta rozeplá košile sluší?" oznámí mi a já se s vytřeštěnýma očima začnu prohlížet, jestli nemám opravdu košili rozepnutou. Zasměje se a chytne mě za boky s tím, že mě přitáhne ještě blíž k sobě.

"Už to nevydržím," zašeptá směrem ke mně a začne se přibližovat. Tak nervózní jsem snad nikdy nebyla ani ze zkoušky ve škole. Mojí roztěkaností jsem zaregistrovala jakýsi smrad, který nešel jenom tak přehlédnout a zničila tu osudový chvíli. Vykroutila jsem se z jeho sevření a běžela do kuchyně. Na pánvi byla spálená vajíčka. Kdyby nebyla zapnutá digestoř, tak bych se obávala, jak by to tady vypadalo. Dám pánev stranou a vypnu plotnu.

Otočím se směrem k obýváku, kde jsem nechala Sebastiana, ale ten už tam nestál. Prohledala jsem celý byt, ale on nikde. Kvůli tomu, že jsem se vymanila z jeho sevření, jsem mu řekla, že nemám zájem? To snad ne... Jak se vůbec stihnul, tak rychle vypařit? Však nebyl ani pořádně oblečený!

Vezmu do ruky telefon, abych mu zavolala. Po minulé zkušenosti jsem si od něj radši už vzala číslo. Vytočila jsem jeho číslo, ale vyzvánění jsem uslyšela u sebe v ložnici. Zmateně jsem se rozhlédla a nechápala, co se vlastně teď děje. Musí se pro něj vrátit.

Uběhla půl hodina, když někdo zaťukal na dveře a já s nadějí v očích otevřela dveře. Stál tam s papírovými taškami, ve kterých měl nakoupené jídlo. Uvolnila jsem mu cestu, aby mohl projít a položil tašky na linku v kuchyni.

"Jak- a kde jsi," začala jsem koktat.

Nadzvedne obočí a ušklíbne se. Prevít jeden.

Nic neřekne, jenom si mě přitáhne k němu, „teď už mi nikam neutečeš, že?"

„Ne," řeknu potichu a on se usměje. Chytne mě za bradu, aby se mi podíval do očí. V jeho očích byl záblesk, po kterém následoval polibek na mé rty.