KROKY [ff Marvel]

~ 12 ~

Už jsou to přibližně dva měsíce, co jsem se Sebastianem spolu. Uteklo to až příliš rychle, a hlavně bez nějakých extra problémů. To mě na tom všem asi děsí nejvíce. Po hezké části bývá vždycky to špatné. Před pár dny mi bylo oznámeno, že se podívám do země, kde jsem se narodila. Nejdříve jsem nevěděla, jak mám reagovat, ale přemohl mě pocit štěstí, že když bude volno, tak uvidím rodinu a Tomáše. Sebastian měl předtím pravdu, že jsem ani jet neměla, ale jelikož je velmi dobrý v přemlouvání, tak domluvil Tess.

Nevím, jak si to zbytek lidí vyložil, ale tohle už naznačovalo něco jiného než pouhé asistování u seriálu. Doufala jsem, že si to Tess nevyložila jinak než v pracovním poměru, protože to, co jsem zjistila, tak by zrovna nebyla nadšená.

Doteď mě celkem překvapuje, že o nás nikdo neví. Nebo si to aspoň myslím. Jsem za to víc než ráda, protože nevím, jak bych na to měla reagovat. Už jenom ten samotný pocit, že ho denně zastavuje x lidí, fotí si ho bez svolení. Na veřejnosti si radši každý držíme odstup.

A teď...tak vedle sebe sedíme v letadle a já si pobrukuji písničku, co mi už několik dní hraje v hlavě. Sedíme v rádoby soukromém letadle, které zařídila filmová společnost a kde je ještě pár jiných herců. Samozřejmě nikdo nemá svoji asistentku a já si připadám...prostě blbě. Jsem z těch lidí nervózní, protože tady, mezi nimi, nemám co dělat. Z nervozity klepu nohou jako o život, aniž bych si to uvědomila, a proto se na mě Sebastian podívá s otázkou v očích. Na chvíli se uklidním a pošlu k němu jeden ze svých úsměvů. Nemusíme ani mluvit, stačí nám jenom tahle rádoby neverbální komunikace.

Další věc, které jsem si všimla byly pohledy letušek. Takhle...ne že by byly mířené na mě, protože je očividné, koho pozorují, ale on jim nevěnoval jediný pohled. Přitom byly o tolik hezčí než já a...někdy si říkám, jak jsem ho vlastně vůbec mohla zaujmout. Čím jsem ho zaujala? Má na mnohem lepší. Přestaň přemýšlet na něčím takovým! Přestaň si shazovat sebevědomí.

Povzdechnu si, když přijde mladá letuška k Sebastianovi a podá mu flašku s vodou. Řekla bych, že než doletíme do Česka, tak budu vysušená jako nějaká poušť, protože jsem už několikrát slečnu prosila, zda by mi taktéž přinesla flašku s vodou.

Sebastian do mě drkne loktem a já se podívám jeho směrem. Nadzvednu jedno obočí a on mi podá flašku s vodou.

"Děkuju," zašeptám a napiju se.

"Nenechám tě tady přece umřít žízní," řekne a vyndá si z kapsy sluchátka.

"Připadám si jako vzduch," řeknu nenuceně a rozsvítím displej telefonu.

"Pro mě nikdy vzduch nebudeš, to přece víš," položí ruku na mé stehno a lehce se usměje, "žárlíš?" zašeptá směrem ke mně a odhalí jeho bílé zuby.

"Co? Já? Ne- já, ne," zakroutím nesouhlasně hlavou a snažím se více schovat do sedačky.

"Kdybych mohl, tak tě teď hned políbím, ale nechám si to na jindy," zazubí se na mě a sundá ruku z mého stehna.

O několik hodin později už byla vidět z okénka pouze tma a já si zažádala o deku, jež nám nabízely hned na začátku letu. Mladá hnědovlasá slečna mi ji s úsměvem přinesla i s polštářem a já ji oplatila úsměv. Zachumlala jsem se do deky a podívala jsem se směrem k Sebastianovi, který už spal.

Zjistila jsem, že na boku se dá vytáhnout stěna, a proto jsem neváhala a hned ji vytáhla nahoru, abych měla chvilku soukromí. Nohy jsem si dala na sedačku a opřela se o jeho rameno, které bylo ze všech variant nejpohodlnější.

Lehce sebou cukl a potom stočil jeho unavený pohled ke mně, usmál se na mě a chytl mou ruku pod dekou. Políbil mě do vlasů a my okamžitě usnuli.

~

Byla jsem po té cestě rozlámaná snad ještě víc, než když jsem odlétala z Česka. Když jsme vyšli z letiště, tak už tu stálo auto, které nás odvezlo na hotel. Každý jsme měli vlastní pokoj, ale oba jsme věděli, že to skončí tak, že budeme jenom na jednom.

"Konečně," zaskuhrám, když odemknu dveře pokoje. Skočím do postele a zabořím hlavu do polštářů, které byly všude kolem.

"Moc se neraduj," řekne a lehne si vedle mě.

"Proč?" zeptám se ho a přeměřím si ho pohledem.

"No, jelikož jsi má asistentka, tak na všechna natáčení budeš chodit se mnou a co jsem slyšel tak budíček je podle tohohle času zaaaa," protáhne poslední slovo a podívá se na hodinky, "za čtyři hodiny. Takže nevím, zda bys měla jít spát," objasní celou situaci a odhrne mi pramen vlasů, který mi spadl do obličeje.

"No, to asi ne," řeknu nakonec, "když máme ty čtyři hodiny čas, tak bych tě mohla provést," napadne mě, ale potom se zarazím, "ale ty jsi tady vlastně už byl, viď?" zeptám se ho.

"Byl, ale ne s tak půvabnou průvodkyní," zvedne se z postele.

"Fajn," také se zvednu a z batohu si vytáhnu hřeben, aby mé vlasy vypadaly aspoň trochu normálně.

"Jdeme?" zeptá se.

"Jdeme."