KROKY [ff Marvel]

~ 22 ~

Vzbudila jsem se v moment, kdy se mnou někdo silně zatřásl a já byla nucena otevřít oči. Nade mnou se skláněla mladá, černovlasá letuška s vřelým úsměvem. Zmateně jsem několikrát zamrkala a rozhlédla se kolem sebe.

"Slečno, spala jste 10 hodin a řekla jsem si, že by bylo nejlepší vás upozornit, na brzké přistání," oznámí mi a já jenom pokývám hlavou. Poděkuji a když už odchází, tak ji ještě poprosím a vodu, protože mi za tu dobu stihlo vyschnout v ústech.

Rozhlédnu se kolem sebe, abych se zeptala Sebastiana na to, co se stalo, ale nikde ho nevidím. Jak jsem vlastně vůbec mohla spát, tak dlouho? Přišla jsem si vyspaná dostatečně, ale najednou mě to zničehonic tak přemohlo...

"Tady máte tu vodu," ozve se vedle mě.

"Děkuju moc," poděkuji, "mohla bych se zeptat, kde je můj spolusedící?" zeptám se nervózně. Nechápavě se na mě podívá a zakroutí hlavou. "Nevím, koho myslíte, za celý let vedle vás nikdo neseděl," řekne a otočí se zády ke mně.

"Počkat, počkat," zamyslím se, "kolikátého dneska je?" zeptám se ji.

"15. září, slečno," řekne a teď se již rychlým krokem rozejde pryč.

Jak může být sakra 15. září?! Však toho dne jsem odlétala z Prahy poprvé do New Yorku. To-to není možné. Nechápavě zamrkám. Tohle je přeci nesmysl.

Vylezla jsem před letiště a vzpomněla jsem si na Julot, se kterou jsem se seznámila během cesty v letadla. To ona mě odvezla k mému novému domovu a utvrdila mě v tom, že se určitě spolu ještě někdy setkáme. Usměji se nad vzpomínkou, že jsem si hned první den stihla udělat přítele, ale ihned to zastíní myšlenka, že jsem vlastně úplně někde jinde, než bych měla být.

Tohle není možný, zamumlám. Musím se setkat se Sebastianem, tam se toho určitě dozvím více, než když tady budu stát.

Zamávala jsem na taxi, aby zastavil a já mu nadiktovala adresu, kde bydlím. Po nějaké době, když zastavil před domem, tak jsem i s kufrem vběhla dovnitř. Odemkla jsem dveře a vřítila se do bytu jako nečekaná vichřice a rozhlédla se kolem dokola.

V bytu byly ovšem všechny věci, které jsem si nakoupila. Bylo tady úplně všechno. Dokonce i ta zpropadená kytka. Došla jsem ke stolku a vzala květináč do ruky. Tahle kytka může za to, že jsem ho poznala a teď nevím, jestli mám být za to vděčná nebo ne.

Vyndala jsem kytku z květináče a otevřela odpadkový koš. Nevím, co mě to popadlo, ale připadalo mi to jako to nejlepší řešení, které teď mohu udělat. Hodila jsem ji do koše a koš zavřela.

"Nemůžeš ji vyhodit," ozve se za mnou, "jinak všechno zkazíš," otočí si mě dotyčný čelem k němu a já teď pouze vidím zelené zářící oči. Postava, jež je ale má, tak není Sebastian, ale muž s černými vlasy, který je o něco málo vyšší než já.

"Já chci žít normální život, a ne tohle bláznovství," řeknu mu, "nech mě být," podlomí se mi kolena, ale jeho pevné ruce mě nadále drží.

"Nikdy nebudeš mít normální život. Dokud jsi tady, na téhle planetě, v téhle galaxii. Ty sem nepatříš, a to časem zjistíš."

"Co jsi zač, že říkáš něco takového! Vůbec mě neznáš!" vykřiknu zoufale a jeho smích se rozezní bytem.

"Znám tě víc, než si myslíš. Znám tě víc, než ty znáš sebe samotnou," řekne mezi tím, co se posadí na gauč a nohy vyhoupne na konferenční stolek. "Budu upřímnej," začne, "vůbec bych se tebou nikdy nezabýval, ale zjistil jsem, že jsi příliš cenná na to, abys padla do špatných rukou," vysvětlí mi.

"Tohle se mi jenom zdá, tohle je jenom další přihlouplý sen, stejně jako ten minulý," začnu kroutit nesouhlasně hlavou.

"Ano, teoreticky se tohle všechno odehrává jenom v té hlavě. A neustále mě překvapuje, jak snadno se do tvé hlavy dá dostat," odfrkne si a já se stále nechápajícím výrazem, se posadím do křesla naproti němu.

"A už mi řekneš, kdo jsi?" zeptám se ho.

"Řekl bych, že na to bude času ještě dost. Každopádně už nemám tolik síly, abychom se tady mohli vybavovat celý den. Takže tě varuju teď. Nesmíš o mně nikomu říct, jinak se všechno začne měnit ještě mnohem více k horšímu. V tomhle mi aspoň věř," řekne nakonec a jeho postava zmizí.

Takže tohle je všechno jenom sen? Cože?

~

"Al, vstávej," otevřu oči směrem k člověku, který mě propaluje pohledem. Úlevně vydechnu, když zjistím, že stále sedím v letadle vedle Sebastiana, který nikam nezmizel. Pevně ho obejmu a zabořím hlavu do jeho hrudníku. "Budeme přistávat," usměje se na mě a já pouze přikývnu, ale nepouštím se ho.

Přistání a zbytek cesty ke mně domů probíhal bez jakýchkoliv problému. Odemkla jsem dveře od bytu a nechala kufr v předsíni. Už se tady opravdu cítím jako doma. Tohle je to místo kam patřím, kde zůstanu.

Sebastian odjel k sobě do bytu, protože přeci jenom spolu nebydlíme. Snad tam nebude mít tu jeho bývalou přítelkyni...

Když už jsme u jeho ex-přítelkyně ta ženská mi nahání strach a já se bojím, aby se tady zase nezjevila jako uragán a já to zase neschytala jako posledně.

Odtáhnu kufr do ložnice, kde ho nechám a převléknu se do nějakého, pro mě pohodlnějšího, oblečení, které mám ve skříni. Vlezu si do koupelny, vysprchuji se, a nakonec se opět zastavím před zrcadlem. Všimla jsem si několik šedivých pomalu až bílých vlasů, které se tvořily na mé hlavě. To mi začínají šedivět i vlasy z toho všeho stresu nebo co?

Již v pyžamu jsem vyšla z koupelny a povšimla si žluté kytky, která stála na stolku a podle toho, jak vypadá, tak ani žádnou vodu nikdy nepotřebovala. Vypadá přesně tak, jak vypadala před odjezdem.