KROKY [ff Marvel]

~ 33 ~

O několik týdnů později...

Vyčerpaně jsem se posadila na dřevěné schody a vydýchávala běh, který jsem si myslela, že bude dobrý nápad. I přesto, že už několik týdnů urputně cvičíme, tak jsem od Samovy kondičky stejně daleko jako od zjištění, kde se vzaly moje nevysvětlitelné schopnosti.

"Už snad nemůžeš?" postaví se přede mě Sam. Dívá se na mě shora a můj tupý výraz propaluje jeho kolena, protože už nejsem schopná ani zvednout hlavu.

"Dneska jsem fakt úplně mrtvá," vydechnu a prsty si prohrábnu vlasy, které jsou nechutně mokré od potu.

"Však já tě už taky dneska nechám být. Musím stejně dneska ještě pryč, něco vyřídit," řekne, což mě donutí zvednout hlavu. Po několika týdnech tady budu sama? Většinu času jsem si připadala jako pod dohledem mého táty. Nebyla by chvíle, kdy by mě nekontroloval, a nakonec i nezpeskoval za to, že jsem udělala něco špatně.

"A kdy se vrátíš?" zeptám se a mé zorné pole se zaměří na jezero, které je hned za barákem.

"K večeru bych měl být určitě zpátky," odmlčí se, "jsou to...rodinné záležitosti."

Nadzvednu překvapeně obočí. Proč mě vlastně překvapuje, že on samotný má nějakou rodinu? Al, ty pako, dalo se to přeci čekat. Nakonec bezmyšlenkovitě přikývnu a nadechnu se k otázce, která ze mě ale nakonec nevyjde a má ústa se zase zavřou.

Sam si toho povšiml a zasmál se, "neměl jsem důvod ti něco říkat o mé rodině, ale jak jsme tady čím dál tím delší dobu, tak přemýšlím, že by bylo nejlepší, kdybychom se o sobě něco málo dozvěděli," řekne, "jedu za svojí sestrou a až bude Loki pryč ze Země, tak ti ji představím," pokývne hlavou a odejde.

Znaveně se zvednu a vydám se stejným směrem jako Sam, dovnitř do chaty. V kuchyni si natočím vodu do skleničky a vydám se po dalších schodech nahoru, do mého pokoje. Za tu dobu jsem si pokoj stihla celkem zútulnit, a když býval volnější podvečer, tak mi Sam někdy dokonce pomohl.

Můj pokoj byla vlastně strašně útulná místnůstka. Podlaha i strop, tak jsou z ořešáku, což je oproti jiným celkem tmavé dřevo. Díky tomu, tak to danou místnost dělá ještě menší, než vlastně je. K tomu ještě dopomáhá to, že jsem vlastně v podkroví.

Otevřu šatní skříň a mé oči se zastaví na plavkách. Co se jít takhle otužit? Už dlouho mě lákalo jít vyzkoušet vodu do toho jezera, ale dostala jsem výslovný zákaz, ať se o to ani nepokouším. A teď...když bude Sam pryč- Kdo mě zastaví? Sice je polovina ledna, ale to přeci nevadí, ne? Jenom se půjdu smočit a zase vylezu ven. Nic těžkého.

Obleču si je, na ně hodím zase zpátky oblečení, aby si Sam ničeho nevšiml.

Venku se pozastavím u Sama, který nakládá několik tašek do auta.

„Žádné blbnutí tady," otočí se na mě.

"Neboj, hlavně dávej ty bacha na cestu, kdo ví, jak moc zdatný řidič jsi," rejpnu si do něj a on protočí oči. Již neodpoví a pouze se vydá ke dveřím řidiče.

"Myslím to vážně, neblbni tady," řekne již bez úsměvu.

"Opravdu se neboj," usměju se a zamávám mu na rozloučenou. On nasedne do auta, které nastartuje a za chvíli už odjíždí po prašné cestě. Ještě nějakou chvíli stojím, jak solný sloup, než mi dojde, co jsem vlastně chtěla jít dělat.

V pantoflích dojdu k jezeru a shodím ze sebe oblečení. Ko-ne-čně.

Pojď za mnou.

Co to...? To znělo jako Loki, pomyslím si a rozhlédnu se kolem sebe.

Potřebuji od tebe pomoc.

On si ze mě zase dělá vtípky? Protočím očima.

Jenom ty jsi schopná mě zachránit.

Udělám několik kroků ke kraji mola, a aniž bych si uvědomovala, co vlastně dělám, tak skočím do ledové vody. Celá se potopím pod vodu a místo toho, abych se rozhodla plavat nahoru, tak plavu více a více ke dnu.

Ještě kousek.

Najednou se okolo mě zničeho nic objeví zelené světlo a já pociťuji sílu, které mi doteď nebylaznámá. Oči se mi začnou zavírat a já se nechtíc a nevědomě nadechnu, cožzapříčiní vodu v mých plicích. I přesto, jak moc bych chtěla vyplavat nahoru,tak mé tělo se ne, a ne hnout a já tak nevidím nic jiného než tmu.