KROKY [ff Marvel]

~ 6 ~

Jeho černé auto zastavilo před budovou, která se nazývala mým domovem, a celé mě tělo se pod nervozitou ošilo. Tohohle člověka znám sotva několik hodin, když teda nepočítám tu půl hodinu v kavárně, a už ho zvu k sobě do bytu? Nikdo, kdo má zdravý rozum by si přeci nepozval cizího člověka k sobě domů. Je vidět, že ten člověk mi leze do hlavy více než já zdrávo a já se nedokážu proti tomu nijak bránit.

Vystoupila jsem z auta a vydala se ke vchodovým dveřím. Sebastian mě následoval a společně vyšli schody. Odemkla jsem dveře od bytu a přešlápla na místě.

"Tak vítej u mě doma," přivítám ho a on ze sebe mezitím sundá zimní bundu. Aniž by cokoliv řekl, tak se vydá na prozkoumání mého bytu, který jsem si za tu dobu stihla dostatečně zařídit. Zastaví se v kuchyni u stolu, kde je bílý květináč, v němž je žlutá květina a vedle ní můj zápisník. Spíš než pohled na květinu, věnoval pohled právě zápisníku, který byl černobílé barvy. Bylo v něm spousta vsunutých papírků, takže to spíš vypadalo jako nějaký diář. Do tohohle deníku, který už mám řádku let, tak nebyl nikdy naplno využít, ale jelikož jsem teď sama v cizině, tak je pro mě jednodušší se vypsat než si shánět nové kamarády, kterým bych se mohla svěřit. Těm lidem potřebuji důvěřovat, a to je mnohdy až nemožný úkol.

Sáhnu po deníku, protože mi je jasné, že by chtěl vědět, co se v něm ukrývá. Podívá se mým směrem s nadzvednutým obočím a já jenom pokrčím rameny. Jsou tam věci, které by neměl nikdo zjistit, a jsou tam také schované malůvky, o kterých ani nemluvě. Schovám ho do kabelky a až bude čas, tak ho dám tam, kam se sluší a patří.

"Máš to tady moc pěkně zařízený," usměje se, když si projde zbytek bytu. Teď mohu být ráda, že jsem si tady aspoň trochu uklidila a nenechala tady ten svinčík.

"Díky. Nechceš se posadit na gauč? Chceš něco k pití?" zeptám se.

"Vodu bych poprosil, děkuji," odpoví a já pokývám hlavou. Z horní skříňky vytáhnu skleničku a z lednice vytáhnu neperlivou vodu. Možná by mu stačila voda z kohoutku, ale komu na tom vlastně záleží.

Položím skleničku na konferenční stoleček, abych ho uvědomila v tom, že už jsem zde a plně ho poslouchám. Posadila jsem se naproti do křesla a čekala, než začne on sám. V jeho očích jsem poznala, jak je nervózní a stále se rozmýšlí o tom, jestli má vůbec začít o daném problému mluvit. Nakonec se nadechne a začne: "Víš, před celkem dlouhou dobou jsem začal trávit hodně času s jednou slečnou," začne. Proč jsem si myslela, že by se ten problém měl týkat něčeho jiného, než jsou vztahy? Al, proč býváš tak naivní? Problémy ve vztazích pokaždé dokážou člověka tak zruinovat a dostat do nesnází, že si to člověk nedokáže ani představit, "poslední dobou nám to moc neklape a já nevím proč. Chtěl bych, abychom byly spolu šťastní, ale ona se k tomu sama moc nemá. Hodilo by se změnit nějaké věci, ale sám to nejsem schopný zvládnout," upije ze sklenice a jeho modré oči začnou hypnotizovat můj obličej.

Připadám si jako nějaká psycholožka, která ho nechává se vyzpovídat a potom jediné co řekne je "musíš si s ní o tom zkusit promluvit," bože to je vždycky keců ohledně toho všeho a ve všech případech to vždy vede k neúspěchu. Proč vlastně si o tom začít povídat s druhou polovičkou, přece vás neposlouchala předtím, tak proč by se to mělo měnit teď? Pokusím se mu aspoň pomoc, když už se o tom se mnou baví. Furt jsem pro něj někdo, koho vlastně vůbec nezná. To tedy ovšem znamená, že ten člověk má ve mně nějakou důvěru a já ho nesmím zklamat.

"Pokusím se ti pomoc," řeknu po chvíli, "jenom jsem ti ale chtěla říct, že sis možná nevybral dobrého přítele na vztahy. Prošla jsem si jedním vztahem a tím jsem skončila," oznámím mu.

"To mi nevadí, budu rád, když se mi pokusíš jakkoli pomoc," zvedne se z gauče, "ještě se domluvíme, co a jak," mrkne na mě a odejde ke dveřím.

"Jasně, tak zase někdy,"řeknu mu předtím, než odejde. Tohle bylo divný.