KROKY [ff Marvel]

~ 43 ~

Uběhly tři dny od příjezdu Jamese a já nemohla být šťastnější. Má hlava zcela zapomněla na to, co se před nějakou dobou dělo a ani nepřemýšlela nad tím, co se dít bude.

Vypudila jsem to z hlavy natolik, že jsem i dočista zapomněla na plán, který měl Jamesovi vše vysvětlit. Ano, pořád nemá tušení, co se vlastně stalo a proč musel znenadání přijet. Ovšem byla tady věc, o které jsme věděli, že nám všem nahání hrůzu. Byl to pocit, který říkal, že nehorázně riskujeme s prozrazením našeho rádoby útočiště a že si pro nás za chvíli přijdou jednotky, které po nás pátrají. Sam tu se mnou strávil spoustu času kvůli tomu, abych byla v bezpečí a já se mu odvděčím tím, že po něm chci, aby zavolal Buckyho, který může tyhle jednotky nahnat přímo do baráku. Nemluvě o tom, že mi na krk ještě dýchá ten přihlouplý čokl.

Pokaždé, když jsem se ale podívala do Buckyho očí, tak jsem si všimla té malé jiskry zvědavosti, která v něm přečkávala. Celé ty hodiny a dny čekal, co ze mě vypadne. Nikdy se nezeptal sám od sebe, jenom tiše vyčkával. Já mu k tomu, ale neřekla jedno jediné slovo. Jak bude asi reagovat, až mu řeknu, že je ve mně nějakou pradávná moc? Že si pro ni jde nějaký vlk, který chce zničit tuhle planetu a zbytek vesmíru?

"Vnímáš mě?" ozve se náhle a já se překvapeně otočím na člověka, co promluvil. Byla jsem natolik mimo, že jsem přestala vnímat realitu a pohybovala se jenom ve svých myšlenkách.

"Jo-jo," zakoktám a několikrát zamrkám, abych se zorientovala v prostoru.

"Takže se vším souhlasíš?" ušklíbne se a já se zarazím. O čemže to vlastně mluvil?

"Eh," odmlčím se, "asi anooo?" protáhnu svoji odpověď. Nakonec to spíše vyzní jako otázka, a proto se z jeho strany ozve smích. Pochopil, že jsem zcela mimo a že bych byla ráda, kdyby mi to zopakoval.

"Sam mi říkal, že by potřeboval na zbytek dne odjet," oznámí mi a já si okamžitě vzpomenu na jeho sestru, za kterou jel v den, když se stala ona událost, "tak jestli nám to prý nevadí," pošle mi jeden z jeho úsměvů.

"Nevím jak tobě, ale mně to vadit nebude," pokrčím rameny a položím si hlavu na jeho rameno. Prohrábne mi vlasy pomocí jeho druhé ruky a já protočím oči nad tím, že ho to stále baví. Už od samého začátku našeho seznámení, tak má v oblibě mi prohrabovat vlasy. Snaží se mi je upravit, ale spíše se stane to, že mi je rozcuchá ještě více a já potom vypadám ještě víc jako čarodějnice.

"Dobře," zamumlá a náhle se zvedne, načež svůj obličej zabořím do gauče. Ani jsem nestihla zareagovat, jak rychle se zvedl. Odfrknu si, když vidím, jak zmizel v kuchyni.

Mé myšlenky se přesměrovaly na Lokiho, který se od příjezdu Jamese ani jednou neukázal. Vlastně jsem byla ráda, že se neukázal, protože to vysvětlování Buckymu by snad bylo o mnohem horší, než když mu to budu v budoucnosti říkat sama. Na druhou stranu mi přijde, že to tady bez něj není ono.

Stejně by mě zajímalo, kam se vypařil. Šel snad za svým bratrem, aby s ním probral, že někdo chce zničit tenhle svět? Nebo šel hledat to zvíře, co mi teď tolik otravuje život? Nebo se prostě někam schoval, aby ho nikdo neviděl?

Přestaň o mně pořád přemýšlet, ozve se v mé hlavě arogantní hlas a já tiše zakleji. Proč mě tohle nenapadlo jako první věc?

To jako slyšíš úplně všechno? zamumlám a čekám na odpověď.

Jenom, když slyším své jméno, řekne nenuceně a další odpovědi se mi již nedostane. Povzdechnu si a zašeptám jedno tiché děkuji, které je směřováno jen a jen jemu.