KROKY [ff Marvel]

~ 38 ~

I přesto, že pršet přestalo, tak bylo neustále pod mrakem a tím pádem mě nemohlo ohřát teplo sluníčka. Lokiho na mě nepromluvil za celou cestu, ale na jeho očích bylo vidět, že ho to trápí. Ani bůh lsti nedokáže skrýt to, co má na očích. Jeho černé vlasy byly zplihlé od deště, který jsem nevědomě způsobila. I přesto to ale vypadalo, že to je poslední věc k trápení.

Ještě několik minut mě nesl v náruči až se nakonec zastavil. Stočila jsem hlavu směrem, kam se díval, a i přes zimu, která ve mně kolovala tak jsem žasla nad tím, co před námi stálo. Zprvu jsem to chtěla přirovnat k chatě, ve které jsem nějaký čas bydlela se Samem, ale tohle bylo něco jiného, něco krásnějšího. Tohle byla chaloupka, která splývala s lesem, a kdyby člověk jenom ledabyle přelétl okolí, tak by si ji možná ani nevšiml. Jediné, co by možná člověk zpozoroval, tak by byla dřevěná lavička a strom, na kterém bylo zavěšené prkno. Je to přesně ta houpačka, na kterou mě dědeček vždycky vysadil a poté houpal. Usměji se nad vzpomínkou, která se mi vybaví.

Loki mě postaví na zem a já se mohu pořádně porozhlédnout. Už jsem stihla pochopit, že některé věci, které pro mě mají opravdu velký význam, tak jsou v mé hlavě uschované tímhle způsobem. I přesto, že tohle jsou vzpomínky, na které si jindy moc nevzpomenu tak mají hlubší význam než ty jiné. Ten strom, houpačka a Bucky... Divím se, že má hlava se ještě za tu dobu nestihla uškvařit.

"Půjdeš nebo tu budeš jen tak stát?" rýpne si do mě a pozoruje mě s povytaženým obočím.

Beze slov se rozejdu směrem ke vchodovým dveřím a protáhnu se okolo něj dovnitř. Jeho tělo se celé napne, a když se otočím, abych se podívala do jeho očí, tak se ke mně otočí zády. Věděl, že bych přišla na něco, co bych neměla a on byl příliš pyšný na to, aby se někdo dozvěděl, že i on dokáže po tak dlouhé době pociťovat emoce, které jsou podle něj až příliš...lidské.

Posadila jsem se do koženého křesla, které jsem jako první spatřila, když jsem se rozhlédla. Věděla jsem, že je to nevychované, ale mé nohy začínaly vypovídat službu a já nechtěla pocítit stud podlahy.

Zevnitř ta chaloupka vypadala o dost větší než zvenčí. Byly tady tři místnosti z toho v té jedné jsem právě seděla. Byl to něco jako obývací pokoj a ložnice dohromady. Byla tady postel, křesla a konferenční stolek s tím, že tady byl ještě psací stůl. Ve vedlejší místnosti, co jsem stihla postřehnout, tak byla kuchyň, kde byly jedny dřevěné dveře. Předpokládala jsem, že tam byl se vší pravděpodobností záchod s koupelnou. Vypadalo to tady krásně, a hlavně strašně útulně. Pro člověka samotáře by to byl určitě ráj. I přesto, že jsem si chtěla vzpomenout sebevíc, tak takhle chaloupka v mých vzpomínkách nikde nebyla.

"Já si to tady vytvořil," zamumlá a já k němu stočím hlavu. V hlavě mi už chtěly začít kolovat myšlenky typu, jak on může vědět, co si myslím, ale mně bylo jasné, že už se nemá cenu ani ptát.

"Ty jsi v mé hlavě víc doma než já, hm?" zamručím nazpět a on se posadí na postel, která je hned naproti křeslu, ve kterém sedím. "Já s tebou vlastně sdílím moji mysl," zauvažuji nahlas, "nedobrovolně," dodám a koutkem oka pouze vidím, jak protočí oči.

"Nebavme se o tom," pokusí se změnit téma, "před nějakou chvílí jsem s tebou měl rozhovor, ale ne tady," oznámí mi a všechna má pozornost se teď stočí jenom na něj.

"Jak to myslíš? Já myslela, že..." nedořeknu větu a přeruší mě.

"Nebyla jsi to ty. Co si pamatuju, tak ty nemáš hrubý hlas a přízvuk, co to stvoření mělo," naznačí uvozovky na slovem stvoření a já pouze pocítím, jak se mi začnou klepat ruce a mé srdce začíná zrychleně bít. Tohle je snad ta nejhorší představa, co mě kdy mohla potkat.

"Já-já jsem posednutá?" přerývavě se nadechnu a já se znovu zamyslím nad tím, na co jsem se vlastně zeptala.

"Nejsi," odpoví, "někdo si ale vypůjčil tvojí tělesnou schránku," kmitne očima stranou, aby se nemusel dívat mým směrem. "I to posednutí by možná bylo lepší," vydechne znaveně po několika minutách ticha, kdy se mi snaží nechat chvíli, abych vstřebala nové informace.

Takže někdo si prostě půjčil mé tělo a žije si můj život? Kam jsem se to zase dostala, zaskuhrám ve své hlavě. Škubnu sebou, když začnou na okna dopadat dešťové kapky, a dokonce i Loki se otočí směrem k oknu. Jako kdyby tady měl být snad ještě někdo jiný...

"A víš, kdo si z mého těla udělal útočiště?" zeptám se ho a mé oči se zabodnou do jeho hrudníku.

"Rozhodně to je něco, co je starší než sám Ódin a kdyby chtělo, tak by to bylo schopno vyvraždit celou tuhle planetu. Pravděpodobně mu jde ale jenom o to, aby se schoval. Nemohl se tady objevit jen tak náhodou. Něco ho donutilo se přemístit a já musím přijít na to co," zamyslí se nahlas a opře se zády o zeď. Zpoza zad vytáhne dýku a začne si ji přehazovat z ruky do ruky. Zamračím se nad tím, ale spolknu svojí rýpavou poznámku a povzdechnu si.

"Mé naděje se začínají po tomhle rozhovoru čím dál tím víc ztenčovat," začnu rychleji mrkat, abych zahnala slzy nad představou, že bych tady zkejsla navěky věků. Už nikdy nevidět opravdového Buckyho a neprožít s ním budoucnost, kterou jsem si natolik představovala.

"Ne, ne, ne," začne mě utěšovat a já se akorát víc zabořím do křesla, "nedělej z toho hned špatné závěry. Já zjistím, co to doopravdy je a ty se musíš pokusit přemoc tu moc, která je ve tvém těle a začít ovládat zase své tělo. Musíš najít něco, co je tady schované a co ti pomůže dostat se ven. Jsou to takzvané únikové dveře, které tu musí vždycky být," zakončí svůj dlouhý proslov a já pouze přikývnu.

Tohle je těžší, než jsem čekala. Vážně si myslí, že jsem něco takového nehledala, když jsem tady byla předtím sama? Beze slov se zvednu a jeho pohled mě propaluje jako kdybych měla každou chvíli utéct. Namísto toho, tak se ale posadím vedle něj a opřu se o jeho rameno.

"Děkuju, že mi pomáháš," zašeptám a mé oči se pomalu začnou zavírat.

"Pro tebe cokoliv," zamumlá a já pociťuji, jak si mě přitiskne blíže k sobě.