KROKY [ff Marvel]

~ 29 ~

Rozespale otevřu oči, když uslyším šramocení ve vedlejší místnosti. Až po nějaké chvíli mi dojde, že by to mohla být nezvaná návštěva. Otočím se na Buckyho, který stále spí. Připadá mi, že má po dlouhé době klidný spánek. Když jsem se totiž v noci někdy vzbudila, tak na něm bylo poznat, že nemá klidný spánek a že ho vzbudí i spadnutí špendlíku.

Uslyším kroky, které se zastaví před dveřmi ložnice a já přes sebe přetáhnu deku, abych zakryla nahé tělo. Dveře se pootevřou a v nich se objeví Sam.

„Vstáváme hrdličky," rozhlédne se po místnosti a jeho pohled se zastaví na mě, když mu dojde, že už jsem dávno vzhůru.

"Vylekal jsi mě," povolím stisk, ve kterém svírám deku. "Bála jsem se, že jsi nějaký lupič, nebo tak něco," zašeptám, abych neprobudila spáče vedle mě.

Uchechtne se a zakroutí hlavou. Je mi jasné, že tady nebude jen tak, a proto on sám odejde vedle do místnosti, čímž mi dá najevo, že mám prostor se obléct. Vylezu z postele a začnu sbírat kusy svého oblečení, které bylo rozházené po celé místnosti.

Uculím se nad vzpomínkou včerejší noci a s věcmi se vydám do koupelny. Stoupnu si před zrcadlo a pořádně si prohlédnu tetování, které se mi včera objevilo na ruce. Líbí se mi a zajímá mě, jestli se časem objeví další.

Opláchnu si obličej a pokusím se nějak zkulturnit. Je to trochu složitější, když při sobě nemám žádné osobní věci, ale já si dokážu vždycky nějak poradit.

Prošla jsem kolem postele a zastavila se nad Jamesem. Upravila jsem mu několik neposlušných vlasů a políbila na čelo. Nijak nereagoval a já tiše zavřela dveře od ložnice.

Naskytl se mi pohled na Sama rozvalujícího se na gauči. Hodila jsem na něj tázavý pohled. "Co tady vlastně děláš?" zeptám se ho a posadím se do křesla.

"Rád bych dokončil svojí práci," odpoví nezaujatě, ale pokračuje dál, "chtěl bych dopadnout ty, co nám teď zase otravují život a vrátit se domů," vysvětlí mi a mrkne na mě.

Pokývám hlavou, že ho chápu a vzpomenu si na svoji maminku. Věděla o tom nebo ne? A co můj otec? Ten vlastně utekl s tím, že nechce, abych ho proklela. Že by o tom tedy věděl jenom on a ona ne?

"Ráda pomůžu, když budeš chtít," řeknu po chvíli, kdy ticho překrýval pouze tlumený hlas reportérky z televize.

"Jelikož tě momentálně lidé vidí jako spojence Lokiho, tak si tím nejsem úplně jistý," zesílí ovladačem hlasitost a po místnosti se začne hlasitěji rozléhat ženský hlas.

"Před několika lety, jak si jistě mnozí z Vás vzpomínají, proběhlo po celé planetě takzvané probliknutí a jenom někteří zde zůstali po dobu pěti let, kdy po této době proběhlo opětovné probliknutí a ti, co zmizeli se objevili na místech, kde byli naposledy.

Ovšem už předtím, v době, kdy se objevila skupina superhrdinů neboli Avengers bojovali přímo v centru New Yorku proti bohovi Lokimu, který přivolal mimozemskou invazi.

Z anonymního zdroje jsme se dozvěděli, že by se tato osoba měla opět pohybovat po New Yorku včetně ženy, která má být podle všeho spojencem jmenovaného Lokiho. Tato žena může být velmi nebezpečná, a proto žádáme veřejnost o obezřetnost. Úřady již obeznámily bezpečnostní jednotky, které by měly zamezit v další pokusu o zničení města nebo cel..."

Nestihne domluvit, protože se televize vypne a já se nechápavě podívám na Sama. "Jsou vyděšení, a já bych tě měl správně předat," řekne bez jakékoli emoce v tváři, která mu ovšem moc dlouho nevydrží, když vidí, že se začínám pomalu zvedat. "Dělám si srandu," protočí očima a já se na něj pouze zamračím.

"To jako vážně? Baví tě mě děsit?!" vyřknu s ironií v hlase a úšklebkem na tváři. Zakroutím nad ním hlavou a uchechtnu se.

"Baví a řekl bych, že tu reportérku taky. Děsí všechny diváky, co se na to dívají. Musíme ti najít místo, kde se na nějaký čas schováš, sehnat věci a hlavně naučit, jak zacházet se svými schopnostmi," vyjmenuje vše potřebné v momentální situaci a já pouze kývám hlavou na souhlas.

"A co Bucky?" zeptám se ho a jeho úsměv na tváři zmizí.

"Nevadilo by mi, kdyby jel s námi, ale on v tenhle moment nemůže opustit New York. Takže se s ním musíš na nějaký čas rozloučit," odpoví a můj úsměv povadne.

"Dobře," zamumlám. Nadechnu se, abych se ho ještě na něco zeptala, ale přeruší mě.

"Vyrazíme zítra ráno. To bude pro všechny nejlepší," zvedne se z gauče a odejde ke vchodovým dveřím. Zmizí za dveřmi, na které se dívám ještě několik vteřin, než na svém krku pocítím teplý dech. Otočím se a narazím do jeho hrudníku. Až tak blízko u mě byl a já si toho ani nevšimla. Jak dlouho tu stojí?

"Bucky, já," začnu, abych měla tohle vysvětlování co nejdřív za sebou.

"Nemusíš nic říkat, všechno jsem slyšel," usměje se a zlehka mi zastrčí neposedný pramen vlasů za ucho. "Nechci, abys odjela, ale vím, že to je pro tvé dobro. A když vím, že budeš v bezpečí, tak já budu moci být v klidu. Hlavně když s tebou bude Sam," mrkne na mě a políbí na tvář.

"Dneska musíme zajistit všechny věci, co potřebuješ. Díky tomu, že nikdo neví, jak vypadáš, tak nebude žádný problém v tom, abychom chodili normálně po městě. Jen nebude lehké poznat toho..." nedořekne a já ho pouze doplním, "Boha lsti."