KROKY [ff Marvel]

~ 21 ~

Netrpělivě jsem vyčkávala na letišti, kde jsme se měli se Sebastianem zhruba před čtvrt hodinou sejít. On měl ještě nějaké vyřizování a my se tedy dohodli, že na něj počkám zde, protože to bude pro oba lepší. Jelikož jsem v poslední době (opět) velice přemýšlela nad tím, co se vlastně tady stalo, tak si nejsem jistá, jestli se se mnou tyhle problémy nepotáhnou, kdo ví kam.

Když si shrneme, co se vlastně stalo...můj mozek to jednoduše přestává zpracovávat. Nejdřív můj otec, který mě nazval čarodějnicí. Řekl, že jsem ho proklela, zničila mu život, to je přeci... tohle by nikdy dřív neřekl. Nakonec i Tomáš, který mluvil věci, které nedávaly žádný smysl. Nejhorší je, že když se nad tím teď tak zamyslím, tak mě znervózňuje to, co tím chtěl říct. V hlavě mi proto už několik dní koluje myšlenka o Sebastianovi. Opravdu je ten, za kterého ho považuji?

Jsem nehorázný pesimista a ten proslov Tomáše, ty sny. Začínám se bát, co se bude dít. Měla bych si o tom promluvit co nejdřív se Sebastianem. Takhle to dál přeci nejde. Nechci o něm nějak pochybovat.

"Tak jsem tady," uslyším hlas za sebou. Otočím se na něj, když zrovna pokládá sportovní tašku na zem.

"Super, už tady nechci být ani minutu," zazubím se na něj a on se pouze usměje. Jsem nervózní z toho, že tady několik minut přemýšlím o věcech, které mi mění život...však já poletím několik kolik hodin letadlem, a to bude až příliš velké množství času na to, abych si zformulovala všechno ve své hlavě a také se stala tak desetkrát nejistější než dřív.

Kontroly, nástup do letadla, usazení v první třídě – tohle všechno proběhlo v naprostém pořádku a já mohla tedy v klidu rozjímat. Podívám se na letušku, která Sebastianovi nabízí různý alkohol a občerstvení hned ze začátku. Proč bys někomu nabízela jídlo a pití, když jsme ještě ani nevzlétli?!

Sebastian se pouze potulně culí a zdvořile všechno odmítá, načež letuška odkráčí se skleslou hlavou. Celou dobu se na něj dívám se zdviženým obočím a až když si mě všimne, tak se otočím na druhou stranu.

"Už zas?" zeptá se a mně cuknou koutky.

"Nevím, o čem to mluvíš," pokrčím rameny a mám co dělat, abych se nezačala smát. Zazubí se a opře se do sedačky, "jsem ráda, že letíme zpátky. V poslední době se dějí příliš divné věci, které..." odmlčím se, „mi nedávají smysl," začnu téma, když vzlétneme a odepneme si pásy.

"Co tím myslíš?" zeptá se podezřívavě a přimhouří oči.

"No," podrbu se na zátylku, "Tomáš mi při našem posledním setkání řekl, že ty nejsi ty a že to je někdo jiný. A prostě, že ty nejsi TEN," naznačím uvozovky, "Sebastian, ale prostě někdo jiný! Já vím, že se opakuju, ale on to takhle řekl a nevím, jak to říct jinak," vyvalím ze sebe a skousnu si spodní ret.

Sebastian se začne potichu smát a plácne se do čela. "A co ještě říkal prosím tě?" zeptá se.

"Že někdo jako ty, by si mě nikdy nevybral a že na tebe nemám," smutně se na něj usměji.

"Nesmysl," řekne rozhodně.

"Co jsi vlastně předtím dělal v tom obchodě, vybíral sis taky kytičky?" zeptám se po chvíli ticha a vydechnu.

"Al, tohle začíná být absurdní. Ano, šel jsem si tam pro kytky, protože i já bych něco takového u sebe uvítal. Moc dobře víš, že díky té modré kytce..." pokračuje, ale já ho přeruším.

"Modré?" zamračím se a on se nervózně ošije.

"Promiň, myslel jsem..." odmlčí se, "myslel jsem žluté," opraví se.

"To je od žlutý celkem daleko, ne?" zeptám se ho. No tak Al, každý se může někdy splést... Tohle mu nemůžu mít přeci za zlé. "Promiň," promnu si spánky, protože mě začíná bolet hlava. Bolest se začíná čím dál tím více stupňovat. Podívám se na Sebastiana, který má v obličeji zamračený výraz a jeho oči začínají zářit. Jsou stejně modré jako v ten večer, když jsme usínali.

Po tváři mi steče slza a po ní hned další. Zavřu oči a modlím se, aby ta bolest zase zmizela. Otevřu oči v moment, kdy bolest ustoupí. Vedle na sedačce vidím Sebastiana, který mě pozoruju zkoumavým pohledem, ale jeho oči už nejsou zářivé jako předtím.

"Není důvod k breku," zašeptá a utře mi několik neposedných slz, které mi zůstaly na tváři. Zakroutím nesouhlasně hlavou a potom mi to dojde. To on mi způsobil tu bolest? Ale jak, vždyť... to není přeci možné! "Teď už je na čase spát," zašeptá znovu a políbí mě na čelo. Opře se o opěradlo a moji hlavu si opatrně položí na rameno.

Pomalu se mi začínají klížit oči i přesto, že jsem si připadala, že energie mám dost a že na začátku letu rozhodně spát nebudu. Po několik vteřinách zavřu oči a myšlenky se odebírají do říše snů.