Dyáda síly

26. kapitola - Šest lístků

Rey

Klečící na mě hleděl, když se jeho víčka pomalu zavírala. V poslední chvíli jsem k němu doběhla a bezvládné tělo se celou vahou opíralo o to mé. Opatrně jsem ho položila na zem. Ránu na pravém rameni měl ošklivou tak, že mu rozdrcená klíční kost vyčnívala ven. Přemýšlela jsem, co teď... Nechat ho tu a jít pro pomoc nepřipadalo v úvahu. Kam bych taky šla? Tady nebylo široko daleko nic a hrozilo, že přijdou ty stvůry i další. Jediná šance tedy byla, dostat ho k té podivné zelené osobě. Když ošetřila mě, tak by mohla pomoct přeci i jemu. Pokud ovšem nezemře dřív, než ho k ní stihnu dostat... Proběhlo mi hlavou.

Utrhla jsem si s tuniky kus látky a nacpala ji pod jeho šat na otevřenou ránu. Odhodlaně jsem ho chytila za obě ruce a couvala jsem s ním. Ovšem mnohem jednodušší to bylo všechno vymyslet. Táhnout někoho jako on, a navíc do kopce, bylo nad moje síly a postupovala jsem dost pomalu. Jeho široké zápěstí mi v rukou neustále prokluzovalo a dlaně se mi potily námahou. Po několika metrech jsem si musela vždy odpočinout a otřít si zpocené dlaně do kalhot, než jsem pokračovala dál. Na samém vrcholu stráně jsem se vyčerpáním klepala. Svalila jsem se hned vedle něj a letmo jsem na něj pohlédla, zda ještě vůbec dýchá.

,,Musím uznat..." Popadala jsem dech. ,,...že máš fakt tuhej kořínek." Dívala jsem se do zelených oblak vzhůru a vydýchávala jsem tu neskutečnou námahu. Byl tak blízko, že jsem slyšela jeho slábnoucí dech. ,,Stálo mě to hodně sil tě dostat až sem,... tak buď tak laskav... a neumři." Jediné, na co jsem ještě měla sílu, bylo mluvit a tak jsem mluvila dál i když jen sama pro sebe. ,,Ani nevím, proč to vlastně dělám. Asi jsem blázen co v tobě vidí něco víc. Možná je to jen mé přání a až se vzbudíš, třeba mě budeš chtít zabít. Co já vím..." Naklonila jsem hlavu mírně na stranu a dívala jsem se do jeho klidné tvář, jako bych snad čekala na odpověď. Černé vlasy měl spadané do obličeje a já mu je naprosto automaticky odhrnula stranou. Pousmála jsem se nad tou představou, že jsem to mohla konečně udělat. A po tom gestu jsem se odhodlala mu říct ještě něco.
,,To, jak se na mě ale díváš a jak mě neustále před někým zachraňuješ... to přeci není jen výplodem mé fantazie... a ten malý kluk... jak upřímně ses na něj díval... přála bych si, aby ses na mě jednou díval se stejnou něhou." Dodala jsem a konečky prstů jsem mu přejela po tváři. ,,Něco mi tajíš a já chci vědět proč..."

Ještě chvilku jsem ho v tichosti pozorovala, než jsem nabrala dost energii na to vstát a dojít na kraj srázu. Byl o dost prudší než ten, kterým jsem doposud stoupala. Problém byl, že teď ale budu muset klesat a to i s ním. Očima jsem předem hledala tu nejlepší cestu, kde se zapřu o strom a čeho se zachytím, abychom oba nespali dolu. Dotáhla jsem ho na samotný okraj a zády jsem ho tlačila na strmou stěnu. Zasunula jsem pod něj jednu ruku a co nejvíc jsem se k němu tiskla, abych jeho tělo zbrzdila v nechtěném posunu. Druhou rukou jsem se vždy držela něčeho pevného a postupně jsem se s ním tak posouvala stále níž. Po jednom kameni mi noha sice sjela, ale na poslední chvíli jsem se zachytila stromu. Bezvládné tělo se ale začalo nebezpečně naklánět na mě a já tu tíhu neudržela a zakláněla jsem se společně s ním. Pevně jsem se držela kmene a modlila se, aby alespoň mladý strom vydržel tak dlouho, dokud znovu nenajdu ztracenou rovnováhu. To se ale nestalo. Cítila jsem, jak se rvou mělké kořeny a jeden po druhém praskají. Volným pádem jsme najednou oba letěli vzduchem přímo k zemi. Byl to jen okamžik a očekávaný náraz měl jinou podobu, než bych čekala. Spadli jsme přímo do vody, což by bylo ve své podstatě pro kohokoliv jiného štěstí. Zato mě ale zaplavila panika. Panika s toho, že mi dochází kyslík a přitom stále klesám ke dnu. Odstrčila jsem ho od sebe, aby se alespoň jeho tělo dostalo blíž k hladině a zuřivě jsem kopala nohama, abych se i já co nejrychleji dostala k přísunu vzduchu. Lapala jsem po dechu hned, jak jsem se vynořila. Co chvilku jsem se ale zase nořilo pod hladinu. Milovala jsem pohled na vodu, ale strach z její hloubky byl pro někoho jako já přirozeností. Na Jakku jsem se neměla kde naučit plavat a smrt utonutím se stala právě mou noční můrou. Rukama jsem plácala a vířila jinak poklidné jezírko ve snaze se čehokoliv zachytit. Když jsem zavadila o větev, chopila jsem se své šance a pevně jsem se k ní přitahovala. Byl to ten vytržený strom a já se najednou křečovitě tiskla k jeho kmeni. Vykašlávala jsem vodu a nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem se neutopila. Zčeřená hladina se díky vlnám, které jsem ještě před okamžikem vytvořila mírně vlnila a Kylovo tělo se pohupovalo v jeho rytmu. Obličej měl pod vodou a mě bylo jasné že za tu dobu, co jsem tu zápasila o svůj život, on mezi tím přišel o ten svůj. Držíc se kmene jsem se dostala až k němu a jeho tělo jsem za sebou táhla až ke břehu. Otočila jsem ho na záda, ale uhnula jsem pohledem. Nemohla jsem se na něj podívat. Bylo mi tolik líto že jsem selhala, až se mi oči draly slzy. Tak moc mě ale náhle překvapil jeho pravidelný dech, až jsem na něj nevěřícně pohlédla, zda se mi to jen nezdá. I jeho hruď se ale pravidelně zdvihala nahoru a dolu, jako by právě nebyl několik minut pod vodou.