Dyáda síly

3. kapitola - Jinde a jinak

Rey

Doběhla jsem na místo, kde stál, než zmizel za skálou. Rozhlížela jsem se zmateně do všech stran, ale nikde nikdo. Ani stopy v písku nenaznačovaly, že by tudy někdo šel. Musel tedy utéct po skalách. Zrakem jsem pátrala po sebemenším náznaku pohybu, ale jako by se po něm dočista slehla zem. Došla jsem o kus dál, zastavila se a ještě chvíli stála v tichosti. Když jsem se otočila odhodlaná odejít, stál přímo za mnou. Málem jsem do něj vrazila. Leknutím jsem couvla o pár kroků zpět a mé srdce na okamžik poskočilo. Hluboko uvnitř jsem doufala, že to bude on. Pocit očekávání, ale nahradilo zklamání.

Nebyl to on. Jak by taky mohl být....

To už bylo poznat jen z pouhého držení těla. Není divu, že jsem si ho ale spletla. Jistá podoba tu opravdu byla. Muž naproti byl vysoký, měl široká ramena a převyšoval mě bezmála o dvě hlavy. Na hrudi a předloktí měl lesklé ocelové brnění a u opasku upevněný železný meč zvláštního tvaru. Mou pozornost ale nejvíce upoutal přívěsek na krku, ve kterém byly zasazené dva krystaly. Jeho černý dlouhý plášť ve větru zlověstně vlál a kápi přes hlavu měl staženou do obličeje. Pod ní byla však vidět ale jen kovová maska s hledím.

Nepromluvil. Jen mě pozoroval s mírně nakloněnou hlavou a já nebyla na okamžik schopna slov.

,,Kdo jsi?" Neodpověděl. Po chvilce se odvrátil a jako by nic kráčel pryč.

,,Stůj! Neodpověděl si mi! Kdo jsi!? Co tu děláš!?" Zakřičela jsem na něj.

Udělal ještě dva kroky, než se zastavil, ale neotočil se na mě. Jen mírně natočil hlavu na stranu.

,,To proto, že ti do toho nic není." Řekl příkře. Chvilku zaváhal a jako by si rozmýšlel svou odpověď. ,,Jsem Vaner a jen tudy procházím do města." Dodal už mírnějším tónem a pokračoval ve své cestě.

Nevím proč, ale čekala jsem, že jeho hlas bude znít jinak. Tak, jako Benův pod maskou, ale ne. Ten jeho byl jen nezvykle hluboký. Lekla jsem se, když vedle mě zapípal BB a přerušil tak mé úvahy.

,,To bych taky ráda věděla. Je na něm něco divného". Nechápavě jsem se ještě dívala na jeho záda a pozorovala, jak odchází. ,,Jdeme a teď se ode mě nevzdálíš ani na krok. Je ti to jasné?!" přikázala jsem droidovi.

Seděla jsem na svém oblíbeném místě u kamenné zídky a hledala důvod, proč to neudělat. Žádný s těch důvodů za to ale nestál. Netoužila jsem po ničem jako je moc, obdiv, sláva...nikdy jsem o to nežádala. Vlastně jsem nad tím přemýšlela už dříve, jaké by to asi bylo....udělat to, co udělal Luk. Dnešek byl poslední kapkou a neviděla jsem jiné řešení. Zavřela jsem oči a řekla si naopak důvody, proč to udělat.

Už žádné Temné volání. Už žádné sny. Už nikomu neublížím a můžu začít znovu. Jinde a jinak.

Zhluboka jsem se nadechla a přerušila svoje spojení se Sílou. Zem se rozvibrovala a nastalo ticho. Vydechla jsem a cítila se náhle nejen svobodná, ale vychutnala si i po dlouhé době konečně bezesnou noc.

Po několika dnech se mi výrazně ulevilo a připadala jsem si odpočatá. Nastal čas jít dál. Ne živořit jako na Jakku a ani netrávit dny bojem za Odboj. Prostě začít žít poprvé svůj život, tak jak chci já. I když jsem si až moc dobře uvědomovala, že tu bolest si ponesu stále, ať půjdu kamkoliv.

,,BB musíme si promluvit." Pohlédla jsem na droida a sedla si k němu.

,,Že jsem vážná? To máš asi pravdu. Musím ti říct něco důležitého. Dnes vyrazíme společně do města. Když lokátorem tvoje poškození nebylo, tak potřebuješ kompletní diagnostiku a zjistíme, kde je závada. Jular bude vědět. A ehm...až se dáš dohromady, tak odjedeme."