Dyáda síly

34. kapitola - Jak ji mohu zachránit?

Ben

Pomalu se jí měnila barva zorniček a já s tím nemohl nic udělat. Jen matně jsem vnímal, jak mě kdosi táhl pryč, a to i přes to, že jsem nechtěl odejít. Co by se však stalo, pokud bych zůstal, jsem si mohl jen domyslet. Možná i to byl ten důvod, že jsem jim v tom nebránil. Vzpamatoval jsem se až v lodi letící pryč. Někdo na mě křičel, ale mluvit bylo to poslední o co jsem stál. Byl jsem ponořený ve svých myšlenkách. To, že jsem ji znovu ztratil přímo před očima mě trhalo na kusy.

,,Tak slyšíš?! Co uděláme?!" Pomalu jsem zvedl hlavu k tomu hlasu. Byl to Finn a nervózně přešlapoval z místa na místo.

,,Co chceš dělat?" Dotázal jsem se. Na rozdíl od něj jsem byl naprosto klidný, ale asi jen díky té otupělé odevzdanosti. Vše to, co mě užíralo se odehrávalo pouze uvnitř.

,,Musíme ji přece nějak pomoct! Musíme něco udělat! Jde přece o Rey!" Rozčiloval se. Jen jsem zakýval hlavou. Nic nechápal...

,,Finne, žádná Rey už není. Chápeš? Je pryč."

,,Takže ty to jen tak vzdáš!?! Po tom všem? Hmmm?!" Na jeho vzteklou připomínku jsem neměl odpověď. Sám jsem ji zatím neznal. Místo toho jsem měl na jazyku odpověď dost jedovatou, ale raději jsem mlčel. Teď už to totiž bylo stejně jedno. Pravdou ale bylo, že nebýt těch dvou, všechno by bylo jinak. Tohle mělo vlastně už jen jediné řešení... takové, které se mi příčilo.

Za dobu mé nepřítomnosti jsem toho mnoho zameškal. Byl jsem ale rád za každou práci, díky které jsem nemusel myslet na ni a na Vicrula. A Finn mi to rozhodně neulehčoval ani několik následujících dnů. Nějak prostě nedokázal pochopit, že tohle nebude mít dobrý konec, jak čeká. Já to však na rozdíl od něj věděl. Tím jeho neustálím naléháním způsobil jediné, že jsem mu svůj plán jednoho dne řekl přímo. Ta Rey kterou jsem znal byla pryč a usoudil jsem, že čím dřív to pochopí i on, tím líp pro něj. Možná jsem mu to mohl sdělit nějak taktně, ale na to jsem neměl náladu. Sám jsem s tím dost bojoval. Dokonce jsem s chutí procházel i obyčejná hlášení. Všechno, co zaměstnalo mou mysl bylo žádoucí. Jenže to bylo jen během dne. V noci to bylo jiné. Nemohl jsem spát. Nešlo to. A tak jsem procházel tiché chodby chrámu, které byly během dne jinak plné lidí a o všem jsem přemýšlel. Jen občasná hlídka mě vždy míjela kolem, ale nikdo z nich si mě nevšímal. To ticho mě uklidňovalo a drásalo zároveň. Jenže když jsem ležel, všechno bylo ještě mnohem horší. Vzpomínky na ni stejně jako na mého nově objeveného bratra, který mohl být teď už klidně mrtví. Stále jsem ji měl před očima a v hlavě mi zněla její poslední slova. Její poslední přání... Snažil jsem se jen najít sílu pro to, to udělat. Měla pravdu. Nemohl jsem ji tak nechat. Ona to nechtěla. Nechtěla se stát tím, kým je nyní. Bylo jen otázkou času, kdy přijde ta chvíle a staneme proti sobě jako nepřátelé. Kladl jsem si ale stejnou otázku, kterou mi vmetl do tváře i Finn... Dokázal bych ji zabít???

Toho dne jsem znovu kráčel nocí potemnělou chodbou a mou mysl tížilo plno otázek... Jak se mohlo všechno najednou tak pokazit? Byl jsem už tak blízko. A proč jsem si sakra nepřiznal to, co jsem v podstatě roky cítil? Že mé přátelství s Vicrulem je něco víc? Byl jsem opravdu tak zaslepený a namyšlený? Zahleděný tak moc sám do sebe, že jsem to neviděl? Proč mi to ale neřekl sám už dřív? I tohle mohlo dopadnout jinak, když bych o tom věděl. Jak mě ale pak mohl trestat za to, co jsem nevěděl? Byla to přeci jeho zrada. Jeho volba. To on se nakonec rozhodl, na čí straně bude... Po tomhle se mi bolest znovu tíživě usadila na hrudi a já ten pocit nenáviděl. Dlaně jsem si opřel o zeď, ale v návalu zoufalství se mi nedařilo uklidnit. Snažil jsem se ten stav vydýchal, ale nešlo to. Začal jsem pěstí vší silou mlátil do zdi, abych alespoň chvíli okusil i jinou bolest. Když v tom jsem to zase ucítil. Jako vždy v tomto stavu. Síla obnoveného spojení s Rey, se hlásila o pozornost... Záchvěv v Síle, který jsem už pár dní záměrně blokoval. Jako by cítila, kdy je vhodná doba se ozvat, aby využila právě takové situace. Jenže já ještě nebyl připravený s ní mluvit. Ne po její proměně. Věděl jsem, co uvidím a to mě nutilo to oddalovat. Pravda ale byla taková, že jsem se bál. Bál jsem se, že by zneužila právě mé slabosti. Věděla, jak blízko mám k Temnotě a já nevěděl, zda bych ve slabé chvilce dokázal odolat. Zda jsem dost silný a připravený ji odmítnout. A s toho jsem měl možná největší strach. Sám ze sebe.