Dyáda síly

20. kapitola - Tohle si udělala...

Ben

Ani nevím, jak jsem došel do svého pokoje. Měl jsem co dělat abych to, co se ve mě odehrávalo dokázal vůbec udržet. Vzpomínky ve mě vyvolaly tak akorát vztek. Zabouchl jsem dveře a naprosto automaticky jsem aktivoval svůj starý meč.  Tak dlouho jsem ho nepoužil a tolik jsem chtěl něco zničit. Toužil jsem ze sebe dostat tu živočišnou potřebu, kdy dovolím průchodu emocí vyplout na povrch. Chtěl jsem... ale neudělal jsem to. Pouze jsem se díval, jak jeho rudá nestálá energie jiskří a snažil jsem se dýchat. Moc dobře jsem věděl, že tohle není řešení a že mi to rozhodně neuleví. Nikdy tomu tak nebylo. Vyčerpaně jsem svěsil ruku až mi z ní meč vypadl. Opřel jsem se o železné dveře a zády jsem po nich sjel až k zemi. Bezmoc, do které jsem za poslední měsíce propadal nebyla nic oproti tomu, jak jsem se cítil teď.  Najednou mi všechno bylo jedno. I to, že mě teď ona vidí v tomhle stavu. Za celou dobu jsem se na ní ani nepodíval. Nemohl jsem. Zklamal jsem všechny, na kterých mi záleželo. To, že mám stále masku jsem si uvědomil až když jsem zaklonil hlavu a ona cinkla o kov. I tu jsem odložil a s pokusem o získání nějaké špetky naděje jsem zavřel oči a prosil Sílu o pomoc. Po chvilce jsem najednou ucítil tlak na levé straně. Pohlédl jsem na to místo. Droidovo kulovité tělo se tisklo k mému boku a černá kovová hlava mi ležela opřená o nohu v klíně. Chvíli jsem se díval do červené čočky jeho oka. Nechápal jsem, jak je tohle vůbec možné. Jediný, kdo mi vlastně dokáže porozumět je stroj. Jak hluboce jsem klesl. Tak moc, že zabředám i do sentimentu...Tohle zjištění mě dostatečně rychle probralo a má chvilková slabost byla rázem tatam.

,,Díky příteli." Položil jsem na něj ruku a poprvé jsem se odvážil pohlédnout i na ni. Dívala se na mě snad ještě víc vystrašeně než kdy dřív. Když jsem jí míjel do koupelny přísahal bych, že ani nedýchala. Nad její rekcí jsem se ani nepozastavil. Rozhodl jsem se ty její pohledy prostě ignorovat. Nechtěl jsem přemýšlet momentálně nad ničím, a tak jsem si jen užíval horkou sprchu.

,,To tady chodíš takhle normálně?!" Řekla dotčeně, když jsem vyšel ven. Nechápal jsem, kam tím směřuje a co jí zase vadí. Vždyť jsem šel přeci ze sprchy. Navíc v ručníku. Měl jsem nutkání jí už něco říct, ale někdo zaklepal u dveří.

,,Ne. Normálně tu chodím nahý." Neodpustil jsem si svou odpověď, než jsem je otevřel. Za dveřmi stála doktorka.

,,Ehm. Omlouvám se. Já... chtěla jsem vás jen informovat, že operace dopadla dobře a že je zatím stabilizovaný. Je ale v umělém spánku a pokud přežije noc, tak ještě dlouho bude... udržovaný... v tom umělém spánku myslím." Celou dobu, co hovořila byla nervózní. Jeho stav musel být tedy opravdu vážný.

,,Dobře. Vzbuďte mě, pokud by se něco změnilo."

,,Ano jistě. Dobrou noc pane." Kývla a svižně odešla.

................ Okomentoval to droid.

,,Snad máš pravdu osmi..." Sakra málem jsem se přeřekl! ,, ...devítko. Snad přežije." Opravil jsem se. On si v tom svém monotóním naprogramování dokázal najít zvuk který použil jako smích, a právě se mi neskrývaně smál. ,,Nech toho a vypni se už, nebo tě vypnu sám." Bohužel i mě tím vyprovokoval k mírnému úsměvu. Naposledy jsem pohlédl na Rey a všiml jsem si, že má na tácu netknuté jídlo. ,,Ty zítra už budeš jíst i kdybych tě měl donutit!" Přikázal jsem už vážně a ukázal jsem na ní prstem, ale nekomentovala to.

Lehnul jsem si tak, abych ze svého lůžka viděl i na ni. Hodlal jsem ji mít stále pod dozorem. Byla jako na trní, ale pokud se jí nechtělo spát, její problém. Já sílu nabrat potřeboval. Po chvilce naprostého ticha jsem zaslechl šustění přikrývek, když si konečně lehla. Normálně bych usnul hned, ale doslova jsem cítil její pohled. I v přítmí jsem postřehl, že mě pozorovala. Pobavilo mě, jak si myslela, že se nenechala přistihnout. Oči sice okamžitě zavřela, ale i tak jí to bylo k ničemu. Zajímalo mě, co se jí při pohledu na mě honilo hlavou. Víc má mysl nedomyslela, protože už propadala do tvrdého spánku.