Dyáda síly

11. kapitola - Noční můra

Rey

Malým otvorem v tlusté zdi sem dopadalo jen nepatrně světla a to první, co jsem viděla byly mikroskopické částečky prachu poletující vzduchem. Tvrdé lůžko v úzké špinavé místnosti, zvláštní pach a chlad kamenných zdí prastarého chrámu. Všechno to tu budilo doslova odpudivým dojem, když jsem se po probuzení rozhlížela. Říkala jsem si, co na tak ohavném místě vlastně dělám a jak vůbec jsem tu mohla usnout. Postel. To jediné tu bylo. Už jsem se ani nedivila tomu, že byli Sithové tak zocelení bojovníci.

...Jde si vůbec zvyknou na takové místo? Povedlo se to jim?... Pokud ano, pochybovala jsem o tom, že to ale svedu já. Zachvěla jsem se zimou a promnula jsem si ruce o sebe, abych se alespoň trochu zahřála. I přesto, že jsem spala celou noc, stále jsem se cítila unavená. Jako by tohle místo během noci naopak mou energii odčerpalo. Po tom včerejším náročném dni, kdy se toho ale tolik událo ani není divu, že jsem ji postrádala.

Kráčela jsem spletitými chodbami chrámu, a to jediné po čem jsem toužila bylo, najít cestu ven k čerstvému vzduchu a slunečním paprskům. Vaner mi večer kladl na srdce, že s výcvikem započneme už dnes, ale marně jsem hledala nejen jeho, ale i východ z tohoto nekonečného bludiště. Díky včerejšímu vyčerpání jsem nesledovala cestu a teď jsem nevěděla, jak odsud pryč. Nepřirozené ticho budilo zvláštně poklidným dojmem a jediný hluk jsem dělala já svou chůzí pro mramorové podlaze. I tady bylo světla po málu. Stejné průduchy jako té cele, kterými by i sotva někdo prostrčil svou ruku, tu jen trhaly jinak naprosto nepropustnou tmu. Díky tomu, se ani vzduch nepohnul. Bezradně jsem si povzdechla a zvažovala, kterou cestou se na rozcestí vydat. Všechno to tu vypadalo stejně a nedalo se tedy ani držet nějakého záchytného bodu. Kromě jediného. Rudého písma na zdech, ve kterém jsem ale neuměla číst. Těžko říct, co tam tedy bylo psáno. Možná to byl ukazatel kudy se kam dostat. Prohlížela jsem si ho a rukou jsem přejela po vyrytých čarách v prastarém Sithském jazyce. Nějakým způsobem to ve mě vyvolalo překvapivé myšlenky. Tohle místo bylo ve své podstatě sice děsivé a plné temných koutů, ale musela jsem uznat, že majestátnost budovy budila nejen nesmírnou pokoru, ale panoval tu paradoxně klid a mír. Ta zvláštní atmosféra pro mě byla nečekaně uklidňující. Divné mi bylo jen to, že jsem s toho všeho tady neměla strach. Pouze obavu s toho, proč tomu tak je. Jedi by měl mít na takovém místě jistě jiné pocity. Jenže já ne.

...Proč?... Možná proto, že jsem už věděla, odkud pocházím? Že tu žila má rodina, ve které jsem se cítila milována? Něco uvnitř mi říkalo, že tomu tak bude, ale mé druhé já mi říkalo něco jiného...že Temnota je ten pravý důvod, proč se tu cítím tak dobře. Znovu mě doháněly obavy z mého pravého původu, ale já jim nehodlala podlehnout. Zahodila jsem chmurné myšlenky a raději přivolala Sílu, aby mi ukázala směr z tohoto nekonečného bludiště a nechala se jí vézt.

Nevnímala jsem, kam jdu a ani mi nebylo divné, že kráčím po schodech stále níž a níž. Zastavila jsem se až před masivními dřevěnými dveřmi. Až tehdy jsem se zarazila, kam jsem to vůbec došla. Rozhlížela jsem se kolem a povšimla jsem si před sebou několika stop na zemi. Ohlédla se zpět odkud jsem přišla a tohle mi uniklo. Vlastně mě to ani nenapadlo! Díky nánosu letitého prachu každý můj krok zanechal stopu. Zalitovala jsem, proč mě jen tohle nenapadlo dříve. Podle těch stop tudy musel někdo jít. Vzala jsem za kliku a zatlačila na robusní těžké dveře, které se s nepříjemným skřípotem otevřely. Za nimi byla ponurá místnost a závan zatuchliny mi zkřivil výraz. Vypadalo to, jako krypta. Tedy alespoň podle toho klenutého stropu to budilo ten dojem. Žádný východ. Když jsem zavírala a otáčela se k odchodu, Síla se znovu probudila a něco uvnitř jako by mě k sobě volalo. Ještě naposledy jsem se nejistě rozhlédla chodbou, než jsem se odhodlala vstoupit dovnitř. Místnost neměla žádná okna a jen trochu světla sem pronikalo dveřmi. Když si mé oči přivykly na šero, spatřila jsem ohavné sošky a morbidní obrazy různých velikostí, které měly evidentně zdobit tento prostor. Aktivovala jsem svůj meč, abych si posvítila na celý prostor a pokračovala jsem dál. Uprostřed místnosti byl silný podstavec a na něm jakási...věc, která se nápadně podobala Sithskému trasovači. Tento předmět mu byl sice podobný, ale nejevil žádné známky Temnné Síly. Upoutalo to tedy mou pozornost a zkoumavě jsem na to hleděla.