Dyáda síly

2. kapitola-Smíření?

Rey

Viděla jsem znovu Bena, jak trpěl. Stejný sen jako každou noc.
Natahovala jsem k němu svou ruku, volala, prosila...  tentokrát se stalo ale něco, v co jsem nedoufala. Naše ruce se spojily a já pevně svírala tu jeho v mé. Nemohla jsem tomu uvěřit...

Naplnil mě pocit naděje, že ho možná mohu zachránit.

Musím!

Vytáhla jsem ho ven a sevřela v objetí. On se ale celý zmítal v bolestech. Chtěla jsem jeho utrpení ulevil, ale nevěděla jsem jak, tak jsem mu jen poskytla svou náruč a přes slzy mu říkala.

,,Jsem tady Bene...už tě nepustím."

Křeč v jeho těle začala polevovat, smutně se na mě zadíval a než se navždy rozplynul zašeptal.

,,Jsi mé světlo v temnotě."

Má náruč náhle zůstala prázdná.

,,Ne...prosím...znovu....už...ne!" Zoufale jsem křičela mezi usedavými vzliky.

V ten okamžik jsem se ale ocitla někde úplně jinde. Vyhozena kde si ve vesmíru, se zmateně  rozhlížela kolem. Jediné co jsem viděla, byla oranžová planeta, kterou zakrývala bílá oblaka mraků. Nevěděla jsem co to bylo za místo, ani kde se nachází. Najednou jsem ale pocítila takový klid, až jsem zatoužila dotknout se toho vzdáleného místa a zůstat tam navždy. Dlouho jsem necítila takovou volnost. Mé zoufalství a utrpení z minulého snu jako by se rozplynulo a já byla obklopena nějakou konejšivou aurou. To místo jsem dobře znala ale přesto mi bylo cizí...

S tlukoucím srdcem jsem procitla ze sna a toužila se vrátit zpět na to místo, které dalo na krátký okamžik klid mé duši. Co když takové místo ani neexistuje a moje snová fantazie se jednoduše toužila k něčemu upnout?

Nebo možná už blouzním....

Posadila jsem se pomalu na posteli a promnula si oči. Byly to jen pouhé sny.

Nedokázala bych už usnout, tak jsem raději vstala a šla se opláchnout studenou vodou v tůni, která byla nedaleko. To mě snad dostatečně probere. Zadoufala jsem. Sedla jsem si na břeh a pozvedla hlavu k měsícům na nebi. Slunce už měla pomalu vycházet a já zatoužila pocítit opravdový klid jako v mém snu. Možná, mi ty sny měly něco ukázat? Znamení, že mám nechat minulost za sebou a začít žít. Jinde a jinak.

Ben mi kdysi řekl... ,,Nech minulost zemřít. Zabij, musíš-li. Jen tak se staneš, kým se stát máš."... Možná bych se měla jeho radou řídit.

,,Nevím, jestli to ale dokážu." Odpověděla jsem si nešťastně a z mého nitra mi unikl vzlyk. Schovala jsem svou tvář do dlaní a začala plakat.

Náhlá změna v síle rozvibrovala okolní vzduch a já pocítila přítomnost jiné osoby. Pozvedla jsem hlavu, ruce svěsila do klína a na lesknoucí hladině tůně se střetla s pohledem Lei, která se ke mě skláněla. Její záře se odrážela od hladiny a působila doslova mysticky. S láskyplným výrazem ve tváři mi položila ruku na mé rameno. Skoro jsem ten dotyk cítila, jako by tu opravdu byla živá.

,,Leio". Otočila jsem se, podívala se přímo na ní a slzy mi tekly po tvářích ještě víc. Nešlo to zastavit. Můj pocit provinění byl o to horší v její přítomnosti.

,,Rey proč se trápíš? Ráda bych ti chtěla pomoct. Věř, že já za svůj život přišla o hodně. Můžeš mi říct vše co tě trápí."

Řekla klidným hlasem a něžným úsměvem na rtech.
Položila mi zlehka prsty na tvář, poklekla  a konejšivě mě pohladila. Tam, kde se její průsvitné tělo dotýkalo mé kůže, jsem cítila hřejivé teplo. Tolik se mi po ní stýskalo. Poklesla mi ramena a nemohla jsem se jí podívat do očí. Jak bych taky mohla.