Dyáda síly

21. kapitola - Došlo mi to

Finn

Co jiného mi zbývalo, než souhlasit a převléknout se do svého starého oblečení. Co za tím ale vězelo jsem neměl tušení. Dokud mě nestrčil do toho zařízení a nezačal mě vydírat přes Rey. Byl to zákeřný hajzl! Nejdřív na mě poslal svoje poskoky, pak mě uvězní v té věci a teď po mě žádá tohle?! Nezajímalo mě, k čemu potřebuje ten kompas. Vše oč mě žádal jsem mu ale musel odkývat. Tohle byla nakonec příležitost a soustředil jsem se jen na to, jak sdělím Poeovi část pravdy.

Předtím jsem nevěděl, že je Rey vůbec naživu. Teď jsem zase nevěděl, kde jí vězní. To se ale mělo dnešní nocí změnit a pokud naše shledání nebyla náhoda, pak naše cesty svedla Síla...

Cvičil jsem si po cestě kulhání, aby má zranění vypadala horší, než ve skutečnosti byla. Možná jsem to dramatizoval, ale Eřina péče za to rozhodně stála.
Na mé zaklepání nikdo nereagoval, a to nebylo obvyklé. Za zavřenými dveřmi byl ale slyšet nezvyklí hluk, a tak jsem vstoupil bez vyzvání.

,,Říkám vám, že budete čekat tady! Sem smí pouze pacienti a personál!" Křičela Era na ty tři šašky, než si všimla mě. ,,Finne." Kývla a naznačila rukou, abych šel k ní.

,,A jeho tam pustíte?!" Prohodil rýpavě ten s tou velkou sekerou, když jsem ho míjel. Byl to ten, co mě tak zřídil, a tak jsem si ho chtěl podat tentokrát já.

,,Já jsem totiž zraněný." Odpověděl jsem provokativně s úsměvem a užíval jsem si odplatu.

,,Abych s tebou nevytřel i ošetřovnu." Celý napnutý jsem z bradou vztyčenou udělal krok k nim.

,,Řekni mi... ty si tou dlouhou sekerou něco kompenzuješ?" Chystal se na mě vrhnout, ale zadržel ho ten s tou holí.

,,Klid Ap'leku. Ta uklízečka za to nestojí. To on si sem přišel lízat rány."

,,A dost!!!" Era si stoupla mezi nás. ,,Klidně můžete čekat i na chodbě!" Zpražila je pohledem a do mě strčila, abych pokračoval dál. Raději jsem jí neodporoval a nechal se od ní vést.

,,Doktorko! Ztrácíme ho!" Zakřičel někdo.

,,Počkejte na mě na trojce." Hned co to dořekla, odběhla. Chvilku jsem sledoval, za kým tak pospíchá a zahlédl jsem toho čtvrtého Renova poskoka. Byl to ten, co odešel a hádal se s ním. Ležel nehybně a přístroje kolem něj výstražně pípaly a blikaly rudě. S nezájmem jsem odešel, ale zaradoval jsem se.

...A hned je o jednoho míň...

Vyčkával jsem za plentou na lůžku ... když někdo promluvil na pacienta vedle. Hned co mu dotyčný odpověděl, poznal jsem ten hlas. Opatrně jsem vykoukl, když byl vzduch čistý a zaplul jsem za vedlejší látkovou stěnu.

,,Hej to jsem já." Díval jsem se na tvář starého přítele a nikoho jiného jsem neviděl raději.

,,Osmdesátsedmičko co tady děláš?"

,,Slyšel jsem tě. Jsem vedle na trojce." Ukázal jsem rukou a rozpačitě jsem zvažoval, co vlastně dál říct. ,,Já... musím se ti omluvit. Seběhlo se toho tolik a mrzí mě, jak jsem se zachoval tehdy v jídelně. Nechtěl jsem tě ohrozit."

,,Aha." Nic víc k tomu neřekl.

,,Co se ti stalo?" Navázal jsem na jiné téma.

,,No víš...ty si mě neviděl, ale byl jsem v té místnosti kde probíhá výslech. Odváděl jsem pak tu ženu. Tu Rey. To díky ní jsem tady. Utekla nám, když nás napadla. Proto jsem tu."