Dyáda síly

12. kapitola - Domněnka

Ben

,,Sakra dej mi pokoj! Vždyť už vstávám!" Křikl jsem na tu neodbytnou kouli, která mě budila hlasitým pípáním. Divil jsem se, kde stále bere tu rozvernou a pozitivní náladu.

Zalezl jsem si raději do sprchy. Alespoň tam jsem měl chvilku soukromí a bylo to taky jediné místo, kde jsem mohl v klidu přemýšlet. Nečekal jsem, že se na mě ten droid tak upne a jeho stálá přítomnost mi byla často už dost otravná. Opravil jsem ho hlavě proto, že patřil Rey. Abych jí ho jednoho dne mohl vrátit a ta koule to moc dobře věděla. Zda by mé důvody ale pochopil i Finn, tím jsem si už jist nebyl. Znervózňovalo mě totiž, jak se na něj pokaždé díval. Jeho loajalita ke mně ho značně iritovala a nevěděl, proč tomu tak je. Kolikrát jsem už přemýšlel nad tím, jak bych mu to vysvětlil. Bylo mi ale jasné, že i kdybych mu řekl pravdu, sotva by jí uvěřil. Nevěřil totiž především mě, a to byl ten největší problém. Doufal jsem, že si Finnovu důvěru jednou získám. Snažil jsem se. Opravdu hodně, ale s ním to nebylo jednoduché. Jeho odpor ke mě už ani neskrýval. Nějak jsem už nevěděl jak na něj. Navíc výcvik šel dost pomalu. Rozčiloval mě jeho laxní přístup, který ke všemu měl a pomalu mi s ním docházela trpělivost. Postrádal veškeré základy a principy snad pro všechno. I když se za poslední týdny dost zlepšil, pořád to nebylo dost. Na to, co jsem z něj chtěl mít, to bylo stále málo. Pokud měl být jedním z nich, musí si taky umět získat jejich respekt. Na to on ale nebyl ještě připravený a bál jsem se toho, že ta chvíle nenastane snad nikdy. Potřeboval čas, ale čas bylo něco, co jsem už neměl.

Seděl jsem naproti němu a snažil jsem se mu dostat do hlavy. Nebylo nic, co by přede mnou doposud skryl. Musím říct, že po tom všem, co jsem viděl v jeho vzpomínkách u mě získal na hodnotě. Teď už jsem se mu v ní ale nemohl hrabat jen tak, a to mě dost frustrovalo. Tohle bylo asi to jediné v čem vynikal a já se musel mít od teď na pozoru. Po chvilce jsem nátlak povolil.

,,Stačí. Tohle by ti šlo. Obrana mysli je ale něco úplně jiného než útok, takže se moc neraduj." Konstatoval jsem chladně, aby si o sobě moc nemyslel.

,,Myslíš?" Jen co to dořekl jsem pocítil nátlak. Finn vniknul do mé mysli tak rychle, že jsem na to nebyl připraven. Hned na to jsem ale postavil svou bariéru a vyhodil ho z ní. Ve vteřině jsem se postavil. Stejně tak i on. Jedním krokem jsem byl u něj, chytil jsem ho pod krkem a přitáhl jsem si ho blíž.

,,Jak sis něco takového mohl dovolit!" Překvapeně mě pozoroval a neřekl ani slovo. ,,Co si viděl?! Mluv!" Jeho překvapený výraz se změnil a přivřel oči.

,,Nic co bych o tobě už nevěděl. Že si bezcitná zrůda!"

,,Nikdy! Slyšíš?! Nikdy se už o nic podobného nepokoušej!" Odstrčil jsem ho od sebe a pár nádechů mi trvalo, než jsem se uklidnil. ,,Vezmi si zbraň a začneme s tréninkem."

Po půl hodině jsem už doslova zuřil, když ten stejný úder, který navíc očekával nebyl schopný vykrýt. Tak trochu jsem mu ale chtěl dát za vyučenou za to co si dovolil. Chyběla mu patřičná pokora a respekt. Čím dál víc si začínal dovolovat a to nebylo dobré. Možná jsem byl na něj doposud moc mírný. Možná...Důvěru si ale nelze vynutit strachem. Teď jsem ale nemohl jednat jinak. Zasloužil si trochu toho ponížení aby si uvědomil, kde je jeho místo.

,,Jako řadový voják si měl výcvik, ale tohle je jiné! Musíš v boji používat i Sílu. Předvídat dopředu. Sledovat každý náznak pohybu!" Křičel jsem na něj v zápalu boje a uštědřil mu znovu zásah do ramene. ,,Měl bych být asi rád, že si nebyl v mých službách jako elektrikář. I když jak tak koukám,... by to bylo asi jedno." Řekl jsem znechuceně k jeho mizernému výkonu.