Dyáda síly

31. kapitola - Dokážeš si to představit?

Ben a Rey

Nevadilo mi kráčet v tichosti několik hodin. Bylo mi jen divné, že to ona nemluví. Veškeré mé snahy o navázání konverzace odbyla pouze zdrženlivou odpovědí. Pojal jsem podezření, že je naštvaná. ,,Ty se na mě zlobíš?"

Toho si všiml vážně až teď? Po několika hodinách?... Oslnil mě svým pohotovým postřehem, který mi ale nestál za to odpovídat.

,,Ty se zlobíš." Konstatoval jsem. ,,Proč? Udělal jsem něco?"

,,Spíš co si neudělal... to je jedno. Jak je to ještě daleko?"

,,Em... Jsme tu." Rozhlížela se nechápavě kolem dokola a mračila se. ,,Jde o úhel pohledu." Když následovala můj zrak vzhůru, pochopila.

,,No konečně. Třeba se ho podaří zprovoznit." Skrz koruny stromů prosvítala naše jediná šance na odlet, ke které jsem vzhlížela přímo s nadějí.

,,Nechci ti kazit iluze, ale s tím nikam neodletíme." Mé odpovědi nevěnovala sebemenší pozornost a vyskočila na silnou větev, po které se přitahovala výš.

Lezla jsem nahoru sice s nadějí, která ale rychle ztroskotala. Asi jako tahle loď... Falcon byl totiž dočista zničený! Nebyla jsem schopna slov a nepřítomně jsem hleděla v dál. Nemohla jsem prostě vidět legendární Millenium Falcon v takovém stavu.

,,Krásný co?" Okomentoval jsem ten nekonečný zelený horizont.

,,Co?!... Já myslela že si přeháněl, ale tohle? Vždyť je ho jen půlka!!!"

,,Já myslel ten výhled... ale k tomuhle..." Mávnul jsem ledabyle směrem k Falconu. ,,... já ti to říkal."

,,No třeba něco uvnitř aspoň půjde... použít." Vyhýbala jsem se očnímu kontaktu, takže má slova vyzněla spíš jen do prázdná. Dívat se ještě na něj by mě teď rozlítilo ještě víc. On však i tak odpověděl.

,,Věř mi, ani to ne. Co zbylo, je k ničemu." Její přehlížení stále přetrvávalo. Když si procházela zbytky útrob toho vraku, raději jsem jí nechal samotnou. Z nějakého důvodu dnes nebyla zrovna v dobré náladě.

Polovina lodi byla sice nepoškozená, ale jednotlivé součástky bez těch naprosto základních jako motory, nám byli jak on sám řekl, vážně k ničemu. Posadila jsem se na sedadlo pilota a bezradně jsem hleděla na zhaslý ovládací panel. Po chvilce jsem uslyšela kroky. Zastavil se, ale mlčel. To ticho jsem prolomila já.
,,Měl si pravdu. Nedostaneme se odsud. To nejdůležitější poletuje kdo ví kde ve vesmíru a my tu zůstaneme... navěky."

Pootočil jsem s ní pomalu sedadlo. Její smutný pohled a zadržované slzy mě donutily k ní pokleknout. ,,Rey, dostanu tě odsud. Slíbil jsem to. Věř mi." Má sebejistá slova ji ale vůbec neuklidnila. Naopak. Křečovitě začala svírat opěrky na ruce a obořila se na mě plna výčitek. Byl jsem v šoku z té rychlé změny.

,,Jo?!... Jak?!" Naklonila jsem se k němu blíž. ,,Jak nás chceš odsud dostat! Tak mi to řekni, protože mě to vážně zajímá! Jak je možné, že to s takovou jistotou víš?!!! Chceš abych ti věřila, ale jak ti mám věřit, když mi neustále lžeš!" Jen se zamračil a nic neříkal. Všechno ve mě vřelo. ,,Tak třeba... kde si byl včera? Řekneš mi to už?"

,,Rey..."

,,Co Rey! Mám toho všeho už pokrok. Jen si se mnou hraješ. Jako dnes ráno a... já vím, že mi neříkáš pravdu!" Při posledním slově se mi už zlomil hlas a slzy mi stékaly po tvářích. Nechtěla jsem brečet. Ne k vůli němu a už vůbec ne před ním.

Vstal jsem ve stejnou chvíli, co ona a okamžik mi trvalo, než jsem si to spojil. Nenechal jsem ji kamkoliv odejít. ,,Počkej, takže to tě naštvalo... že jsem tě odmítl?" A že jsem na to kápl mi prozradily její zhrzené oči hned, jak se otočila. Tak trochu mě to nemístně pobavilo, že je uražená zrovna kvůli tomuhle.