Dyáda síly

30. Kapitola - Nemáš hlad?

Pro Páju (TheSandOfJakku) za uskutečnění a zhmotnění mého přání hodného Bena v její povídce ❤️🌈

Ben a Rey

Ještě mi nedocházelo, že se tohle všechno doopravdy děje. Jeho rty na mých a hřejivá náruč, díky které mi dopřával to, po čem mé tělo tak dlouho prahlo. A nebyla to jen nenaplněná touha, nebo právě projevený cit. Byla to doslovná potřeba být jen jeho. Jako bych mu vždy patřila. Nabízel mi bezpečí a uvolnění a já tohle všechno bez váhání přijímala. Mé tělo mi ani nedalo šanci odporovat. Já ho chtěla ale nejen fyzicky.
Došlo mi, že se nezměnil on. To já jen změnila názor na něj. Poznala jsem jaký doopravdy je... jak úžasný je. Ten nádech něčeho zakázaného ve mně však stále přetrvával. Možná o to víc mě to i lákalo. Ten pocit mě zaskočil... Co zaskočil! Kdyby jen to! Tohle byla doslova exploze pocitů, ve kterých jsem se ztrácela. A ten polibek se stále prohluboval. Jenže to já... To já nedokázala přestat. Chtěla jsem víc a víc s každým dalším. Hříšné myšlenky, které byly doposud skryté pouze v mé mysli se právě stávaly skutečností a veškerý ostych se vytratil. Ovládalo mě něco jiného. Něco, co mě dočista zbavilo i rozumu.

Bylo to, jakoby ze mně spadla celá tíha světa. Vnímal jsem jen ji a tu dychtivou potřebu, která sálala z nás obou. Žádala něco víc než jen pouhý polibek. Cítil jsem to. Veškeré zbytky zdrženlivosti se z ní vytratily a v ten okamžik jsem přestal naprosto vnímat prostor a čas. Přestal jsem se ovládat. Přes nějaké houští, co nám stálo v cestě jsem se s ní prodral k nejbližšímu pevnému bodu. Byla to jen malá překážka, než se má pátrající ruka zarazila o kmen stromu. Když jsem zasypával její krk polibky a z hrdla ji uniklo první slastné povzdechnutí, pohánělo mě to k dravosti o to větší.
Její tělo tak krásně reagovalo na mé doteky... Proto jsem nechápal, proč mě najednou od sebe tak prudce odstrčila. Držel jsem ji ale dost pevně a mělo to jediný efekt, že jsem se zarazil. Celá se chvěla. Na okamžik jsem si opřel čelo o její krk, abych se uklidnil a zavládlo takřka dokonalé ticho. Až na náš zrychlený dech, který zněl jako prosba k pokračování naší nenaplněné touhy. Nechápal jsem to. Mohla si něco takového rozmyslet? Proč?! Ptal jsem se sám sebe.
,,Opovaž se teď přestat." Řekl jsem zhrzeně, protože tohle mě bolelo momentálně víc fyzicky než duševně.

,,Obávám se, že budu muset."

I ona zněla stejně zklamaně. Nepotřeboval jsem dalších důvodů ptát se proč... Ten hlas mi už zněl v hlavě.
Má ruka pomalu opustila její hýždě a odtáhl jsem se od ní tak, aby se mohla postavit na zem. Ještě stále byla totiž zády opřená o strom a její nohy pevně svíraly můj pas.
Tohle byl vrchol veškerého špatného načasování a vážně jsem měl chuť jí zabít. A možná bych to i udělal, kdyby mě Rey nezadržela.

Postavil mě na pevnou zem, ale stále byl těsně u mě. Křečovitě svíral mé boky a tiskl mě k sobě, jako by se mě nehodlal jen tak vzdát. Cítila jsem jeho vzteky zdvihající hruď i to, jak moc je napjatý. Otočil pouze hlavu a neviděla jsem mu tak do obličeje, ale vsadila bych se, že jeho vražedný pohled se pouze zrcadlil na Xolině tváři. Pochybovala jsem, že se na něj ona dívá tak zlostně kvůli hloupé květině. To byl možná jen původní záměr nás takto nevhodně vyrušit. Tím pravým důvodem jejího výrazu byla spíš rekce na pro mě neslyšný rozhovor. Kdo ví, čeho byl teď schopný a ona mu viděla přímo do hlavy. Hned co mě pustil, chytila jsem ho za ruku a jemně ji stiskla v domnění, že se mi podaří ho tím rozptýlit.

Pohlédl jsem na ni. Mírně zakývala hlavou, jako by mi chtěla vymluvit to, co jsem měl v úmysl.
,,Ty ale nevíš oč žádá..." Procedil jsem mezi zuby.
Xola se ale nechtěla jen škodolibě pomstít, dožadovala se neodkladně činnosti, která rozhodně počkat mohla! A tím mě vytočila nejvíc!