Dyáda síly

29. kapitola - To neuděláš

Věnováno:

LucieDammerov za její odvahu zveřejnit vlastní povídku❤️

janiejinae za nejkrásnější komentáře, které mě nejen vezmou za srdce ale i rozesmějí k slzám❤️

TheSandsOfJakku za její neustálou podporu už od samého začátku, která pro mě znamená úplně nejvíc❤️

Rey a Ben

Xola se tvářila, jakoby snad nevěřila mé zcela dobrovolné nabídce pomoci. Doprovázela jsem jí na každém kroku a po zbytek dne jsem se mu tak úspěšně vyhýbala. Bylo to překvapivě osvobozující chodit jen mezi stromy a trhat cosi připomínající drobný lusk. Nemyslet a jen sledovat Xolu, jak uznale a s citem se chová k tomu, co bere přírodě. Ani jsem netušila, jak čas v její němé společnosti utíká.

Z dálky jsem viděl, jak obě mizí v lese. Mohl jsem využít čas k tréninku, při kterém mě alespoň nikdo nebude rušit. Potřeboval jsem se nejen protáhnout, ale především přestat myslet. Rána vypadala už dostatečně srostlá a bylo zapotřebí vyzkoušet, jestli vydrží i větší nápor. A vydržela. I svou mysl jsem přitom dokonale uklidnil. Dokonce jsem ze sebe dostal i tu neustále hromadící se frustraci, která se ale okamžitě vrátila s jejím příchodem.
Evidentně zažívala něco podobného, protože když vkročila na mýtinu, i její zprvu uvolněný výraz se změnil.
Věděl jsem, že musím uklidnit tu atmosféru, ale radost jsem s toho neměl. Nerad jsem zase ustupoval.

Když mi šel vstříc, měla jsem problém se na něj i podívat. Jeho vážný výraz mohl znamenat cokoliv a ta změna mezi námi mi nebyla příjemná. Sama jsem to chtěla nějak urovnat, ale nevěděla jsem jak. Kde začít... Co říct...
V téhle chvíli jsem si vyčítala, že místo bloumání po lese jsem si měla raději promyslet co řeknu. I když v jeho případě to vlastně bylo jedno. I kdybych to promyšlené měla, pravděpodobně by mi to bylo stejně k ničemu.
Xola pokračovala dál, aniž by nám věnovala sebemenší pozornost a já na to už byla sama. Nenechal mě ho ani pozdravit.

,,Vím, že tě uvádím do rozpaků. Pochopil jsem to a přestanu s tím." Řekl jsem stručně. Na víc bych se stejně nezmohl. Rozhodnutí držet si od ní ještě větší odstup, bylo velké sebezapření. Opravdu...Hodně velké...
Věděl jsem, že ten krok brzy udělá sama. Alespoň jsem v to doufal. Jen pro to potřebovala prostor a já byl zatím ochotný, jí ten prostor dát. Čas jsem ještě nějaký měl. I když ne tolik, kolik bych si přál.

,,Ty se chceš začít chovat slušně? Tomu jde jen těžko uvěřit." Krátce jsem na něj pohlédla a pokusila jsem se o mírný úsměv. Byl to jen pokus. Snaha o odlehčení situace, ale nějak to nezabralo. Tvářil se dokonale zarytě.

,,Máš můj slib."

,,Dobře. Když to říkáš?" Něco mi ale říkalo, že mu to jeho odhodlání stejně dlouho nevydrží. Dohadování by však nikam nevedlo. Jediné, co jsem si přála bylo, aby se přestal tak mračit. Rozešla jsem se směrem k domu a on se ke mně přidal. Zvolila jsem raději jiné téma. ,,Co rameno když si cvičil? Dobrý?"

,,Dobrý. Zkoušel jsem ho... Jak víš že jsem cvičil?" Došlo mi najednou.

,,To není tak těžké zjistit. Udusal si tady půlku trávy." Zasmála jsem se už víc uvolněně. ,,Zítra můžeme porovnat síly... Tedy pokud se na to cítíš?" Dodala jsem s opatrností a on trochu povolil.

,,Velice rád."

,,Já jen aby ses nevymlouval na to rameno až prohraješ." Dobírala jsem si ho a jako odměnou mi konečně byl jeho úsměv.