Dyáda síly

6. kapitola - Sen

Ben

Prožíval jsem muka na těle i na duši. Mé tělo trýznila Temnota a mou duši si trýznila ty. Každou noc si za mnou přicházela a já nevěděl, jak je to vůbec možné. Zda to není jen nějaká další iluze vyvolaná Temnou stranou. Způsob, jakým mě ještě více mučit. Nechtěl jsem, aby si tu byla a viděla, jak trpím. Ničil mě pohled na tu beznaděj, se kterou ses na mě noc, co noc dívala. To, že si tu ale byla se mnou mi určitým způsobem dodávalo sílu. Jen díky tobě jsem vydržel a nepropadl šílenství. Nepoddal svou duši Temnotě...

Když mě Temnota pustila z té propasti, tak i přes nesnesitelnou bolest jsem se snažil vnímat tvůj konejšivý hlas, kterým ses mě snažila utěšit a zmírnit tak mou bolest. Bylo mi jedno, zda jsi skutečná nebo ne. V ten okamžik jsem ti musel říct pravdu, i když to znělo jako klišé.

,,Jsi mé Světlo v Temnotě." Zašeptal jsem s posledních sil.

Temnota si mě ale žádala jinde. To ona jediná měla moc nad mým tělem. Slyšel jsem už jen tvůj zoufalý křik v dálce, když náhle přišel další nával bolesti a já se znovu zrodil...

Vnímal jsem, jak na mě někdo mluví a má mysl byla dočista prázdná. To jediné, co jsem dokázal vnímat byla jen bolest. Když pomalu začala odcházet, mé tělo náhle letělo vzduchem, tvrdě o něco narazilo a já se bezvládně sesul k zemi. Věděl jsem, že teď nejsem ve stavu se bránit. Nedokázal jsem se ani postavit, natož pak bojovat. Podepsala se na mě Temnota a já musel nejprve získat potřebnou životní sílu. Neměl jsem se jak bránit a ten hajzl to věděl. Místo toho tam mlel něco o poslání, kterému jsem jen stěží naslouchal. Když ale vyslovil jedno jméno, musel jsem vzhlédnout. To jméno jsem znal. Nemohl jsem si ale vybavit odkud....nevzpomínal jsem si na nic. Mé tělo bylo pouhou Temnou schránkou. Jen co jsem se vzchopil, mi došlo, že musím udělat to nejrozumnější......předstírat pokoru vyšší moci, a tak jsem před ním poklekl. Prozatím. Odpřísáhl jsem si ale, že jednoho dne bude tenhle hodně trpět, a to mou rukou! Sice jsem nevěděl kým jsem, ale byl jsem si jist tím, že se nebudu před nikým klanět.

Další den, jsem se probral a hleděl do stropu strohé místnosti, ve které jsem předchozí den vyčerpáním ulehl. Šokovalo mě, že teď bylo vše jinak. Doslova přes noc jsem plně nabral svou Sílu a nejen to, měl jsem jí mnohem víc! Cítil jsem, jak mi Temnota proudí v žilách a nabízela mi obrovskou moc. Takovou, po které jsem náhle zatoužil. Nemohl jsem se nabažit toho opojného pocitu a chtěl ji víc a víc s každým nádechem. Bylo tu ale něco, co mi v tom bránilo. Pouhá překážka v nejzazším koutu mé mysli a jako by mi našeptávala, že to tak nemá být. Svraštil jsem obočí a sváděl boj sám se sebou.

Proč? Ptal jsem se sám sebe. Proč se nenávidím za to, že po tom toužím?

...Když všechny starosti zmizí, když cítím jenom čirou moc, když vlastně necítím nic. Tomu přeci nelze odolat.

Pátral jsem po důvodu a úzkostný pocit mi sevřel hrdlo, když si má mysl začala pomalu vzpomínat.

První řád...

Snoke...

Rytíři z Renu...

Matka...

Odhodil jsem prudce přikrývku, rychle jsem vstal a zoufale přecházel po místnosti z jedné strany na druhou, ve snaze najít nějaký způsob, jak zabránit tomu volání Světla. Jako i toku myšlenek, které mi říkaly, že se nesmím odevzdat Temné straně! Jak to ale zastavit! Vztekle jsem praštil do zdi, ale očekáváná úleva se nedostavila. Mlátil jsem do ní tak dlouho, dokud stěna nebyla potřísněna mou krví a opojná bolest mi konečně poskytla trochu známé útěchy.