Dyáda síly

25. kapitola - Lwhekk

Ben

Vicrul měl tu drzost mi sebrat i moji novou Tie Indestructible. Nahodil jsem motory té otcovi rachotiny a jen jsem doufal že Rey najdu dřív, než bude pozdě. Vicrul věděl, že s ní už nemám pouto a proto věřil, že je díky tomu nenajdu. O čem ale nevěděl byl krystal, co měla na ruce. S ní jsem sice propojený nebyl, ale s tím krystalem ano a byl jsem si jistý, že ji najdu ať už ji vezme kamkoliv. A nebylo to to jediné, na co jsem se mohl spolehnout. Kompas ukazující jeho držiteli cestu tam, kam nejvíc potřebuje. I to bylo pojistkou mého správného úsudku.
Mířil jsem kamsi daleko za vnější okraj a celou noc jsem pozoroval střelku kompasu, která ukazovala stále stejný směr. Měl jsem čas přemýšlet a během té doby mě užíralo mnohé.

...Jak jen mohl! Byl jako můj starší bratr! Vždycky jsem se na něj mohl spolehnout! Celý život při mně stál i v těch nejhorších chvílích a teď?! Teď mě zradí, když to nejmíň čekám. Proč?!...  Měla to být jen pomsta za chybu, kterou mi nedokázal odpustit pouhou omluvou?!
...Možná jsem jen dlouho přehlížel to, jak moc se za ty roky změnil... Co bylo tak zřejmé a já ho jen stále dokola omlouval.

Vztek pomalu ustupoval a nahradil ho strach. Strach s toho, co má v úmyslu s ní udělat. Nevěděl jsem, jak dalece sahá jeho nenáviděl a kam až bude schopen ve své pomstě zajít.

Až k ránu začínala střelka kompasu mírně vibrovat. Známka toho, že můj cíl musel být velice blízko. Ovšem široko daleko nebyla na radaru vidět žádná planeta ani loď. Musela tu ale někde být. I skrze Sílu jsem to cítil. Možná jsem ale žádal moc štěstí najednou, které jsem si vybral už tím, že jsem ji tak snadno našel. Mé přistání totiž nemělo hladký průběh. V danou chvíli jsem nad tím nepřemýšlel, ale teď jsem zalitoval, že jsem ve spěchu nastoupil do toho prvního, co bylo k mání.

Hned co jsem vystoupil z hyperprostoru, přivítal mě roj meteorů a tvrdý náraz vyřadil řízení. Všechna světla zhasla a běžel jen záložní zdroj. Ani přes mé snahy se nedařilo ovládání zprovoznit tak, aby loď byla plně ovladatelná. Nebylo už ale pochyb o tom, že jsem byl blízko svého cíle. Cítil jsem přítomnost krystalu z místa pode mnou. Oslnivě zelená planeta zářila tak, že nešla přehlédnout. Falcon nekontrolovatelně padal k ní a mou poslední a jedinou snahou bylo, ho alespoň vyrovnat a zmírnit tak tvrdý pád. Řítil jsem se zelenou září takovou rychlostí, že oblaka místní atmosféry začala rudě žhnout. Byl to jen okamžik. Jen chvíle, než se ozval zvuk skřípajícího železa, které se rvalo na kusy a následovala dunivá rána. Utichl zvuk motorů, všechna záložní světla zhasla a nastalo ticho.
Vypotácel jsem se pokroucenou lodí ven a nepochyboval jsem o tom, že tohle byla dozajista jeho poslední cesta. Zaklíněný v zarostlém porostu jsem stál na samém vrcholu korun stromů, kterých byla tato planeta plná. Na téhle neznámé zelené planeta jsem kromě Rey a Vicrula mohl čekat i cokoliv jiného a musel jsem se mít na pozoru. Že nebyla zanesena v mapách muselo mít svůj důvod. Vzrůst silných stromů byl kupodivu nezvykle malý, a tak seskočit z výšky stromoví do hustého podrostu nebyl problém. Dopadl jsem v mírném podřepu do měkkého podloží a obezřetně jsem se rozhlížel kolem. Na první pohled to tu vypadalo neškodně, ale zdání mohlo klamat.
Naslouchat tichu a hledat známky života bylo tím prvním o co jsem se pokusil. Zhluboka jsem dýchal, zavřel jsem oči a nechal jsem toto místo prostoupit celým svým tělem. Vnímal jsem jen přítomnost okamžiku a mé zesílené smysly tak dokázaly cítit vše. Naléhavě jsem tápal a hledal jsem ji.
Všechno ale bylo úplně jinak. Ač jsem už z výšky usuzoval, že se jedná o neobyčejné místo, to co jsem pocítil tady...

S úžasem jsem otevřel oči a vše jsem viděl doslova jinýma očima. Za cely svůj život jsem nepoznal místo podobné tomuto. Sama tahle planeta byla život. Všude kolem jsem ho před okamžikem pocítil a teď? Teď jsem ho i vidět. Zaslepen svým úkolem jsem dorazil sem a přehlédl to, co už nyní bylo tak zřejmé. Kouzlo tohoto místa, kde vládla naprostá harmonie a mír jsem dokázal ocenil až teď. Síla splývala navzájem v jedno a proudila vším úplně jinak. Dokonaleji než kdekoliv jinde. Od posledního drobného lístku na větvi, až po ten nejtenčí kořínek stromu nikdy nekončícího lesa. Viděl jsem pnoucí rostliny plazící se po kmenech takovou rychlostí, že byla i slyšel jejich deroucí se cesta ke slunečním paprskům. Křehké kapradí a poddajný mech, který chránil životadárnou zem, jako vrstva pokožky lidské tělo. A vzduch? Vzduch tu byl tak vlhký a příjemně teplý, že každý svěží nádech kyslíku, byl jako vdechnout život sám. Vůně čerstvé ranní rosy dodávala místním rostlinám tolik důležitou vláhou a sytila tím tuto planetu. Dokonce jsem i slyšel, jak lačně pije. Vše tu bylo nespoutané a v takové harmonii, že planeta překypovala nevídanou mocnou energií. Až jsem se divil, že je doposud nedotčena. To možná ale jen proto, že se nacházela tak daleko z dosahu civilizace. Pokud by tomu totiž tak nebylo, už dávno by někdo její nezměrné bohatství vyplenil. Možná i já sám v dobách mé největší slávy jako obávaného dobyvatele. Bylo tedy zřejmé, že o tomto místě jen tak někdo neví. Tu místní poklidnou atmosféru podtrhovalo naprosté ticho. Neozýval se žádný zpěv ptáků ani křik zvířat. Ba ani vítr tu nefoukal. Nebylo tu slyšet nic.
Chápal jsem to. Kdo by se taky opovážil narušit to souznění, které bylo hodno takového respektu a úcty. Slyšet bylo jen slabé šustění mých kroků bořících se mechem, kterým jsem šel s neskonalou pokorou, že mi je dovoleno po něm vůbec kráčet.