Dyáda síly

24. kapitola - Mistr

Ben

Ač jsem to u něj nečekal, byl mi Revan vyrovnaným soupeřem. Dobře jsem udělal, že jsem ho vyprovokoval, jinak by má převaha nebyla tak znatelná. Zvládnul bych ho, ale to by se do toho nemohla zamotat Rey. To já byl najednou ten, kdo byl v nevýhodě a nepomohl mi ani ústup. Vždy když jsem s ní bojoval, nebyl problém dávat pozor abych jí neublížil, ale teď? Teď na to nebyl čas. Byla mou slabinou a on to věděl. To, že se obrátila proti mně mi ublížilo víc než její zásah laserovým mečem. Když Finn vstoupil do mojí mysli, na okamžik jsem zaváhal, ale pak jsem mu otevřel přístup k mým vzpomínkám. Nelíbilo se mi to, ale byla to asi má poslední šance. Dobře jsem si uvědomoval, že tenhle nápor dlouho nevydržím.  Musel jsem jen doufat, že ho něco s toho co uvidí přesvědčí a přestane tam jen tak stát a civět. Co následně udělal, bylo jasnou odpovědí a využil jsem toho, že je Rey z dosahu. Přivolal jsem jednu vypálenou střelu stíhačky a namířil ji přímo nad Revana. Panika v jeho výrazu byla mou výhrou bez ohledu na to, zda zemřu i já. Chtěl jsem hlavně sprovodil ze světa jeho. Srazilo mě to k zemi a dál nebylo nic.
Dokud jsem neprocitl v otcově lodi. Finn stál opodál, zamyšleně se někam díval a byl znatelně nervózní. Docela jsem se divil, že si dal tu práci... to on mě sem musel dostat. Pohlédl na mě a podivil jsem se ještě víc, když se omluvil za své chování. Jenže když se zmínil o Rey, moje myšlenky se vrátily k té chvíli, kdy se obrátila proti mně. Ještě dnes ráno jsem byl přesvědčený o tom, že jí všechno řeknu. Doufal jsem, že když by nevěřila mě, tak BB-8 určitě. Teď jsem byl ale tady a všechno bylo jinak. Tím, co udělala, zabila veškeré mé snahy pokoušet se dál o nemožné a něco se tím okamžikem zlomilo. Mé tělo bylo fyzicky vyčerpané, a proto jsem nechápal, čemu se Finn tak divil. Co čekal? Že i přes svá zranění se budu energicky dožadovat svobody tím, že tu začnu máchat světelným mečem?...Finn se bude muset ještě hodně naučit trpělivosti. Vždy je třeba vyčkat na tu správnou chvíli a ta ještě nenastala. Když jsem zaslechl Damerona, který by mě nejraději zabil hned, měl jsem nutkání mu odpovědět, ať se o to pokusí... Byla by to jeho poslední chvilka.
To už se ale dostavila i Rey a to ona byla ta, kdo měl vykonat soud. Finn prostě neuměl skrývat ani své emoce. Nikdo ale nevypadal, že by si všiml jeho pocitu úlevy, když jsem mu držel meč u krku, čemuž jsem se opravdu divil. Za celou dobu, kdy mi akorát lezl na nervy, mi byl alespoň teď oporou. Doslova. Byl jsem rád, že díky následkům zranění vůbec stojím. Odhadoval jsem, že mám nejen tu ránu od ní, ale i pár zlomených žeber.
Všechny je vysadit na opuštěné planetě bylo řešení, jak se jich co nejrychleji zbavit. Finn měl vysílačku, takže by tam ani neměli čekat dlouho. Ten parchant na té rampě ale nějak vytušil, co chci udělat a všechno to pokazil! Bylo mi ale jasné proč se do toho pletl. Věděl o nás. Já sám mu to ukázal. Jedno břímě jsem držel zrovna u sebe, a to mi stačilo. Musel jsem mu dokázat, že užitečnější mi bude jako spojenec v řadách Odboje. Stačilo ho jen přesvědčit.

Svého rozhodnutí jí vzít s sebou jsem litoval ovšem dřív, než jsem si myslel. Vytočila mě hned tím prvním, co pronesla a já už s ní neměl trpělivost. Možná má reakce byla v dané chvíli nepřiměřená, ale nebylo mi zrovna nejlíp. Musel jsem jí tedy předvést názornou ukázku toho, jak moc se plete, když nevěřila mým slovům. Byl to z mé strany poslední pokus, jak ji přesvědčit. Možná mě to mohlo napadnout dřív. Nedokázal jsem pochopit, jak si mohla nevšimnout toho, že ji Revan učil využívat Sílu Temné strany. Doposud jsem si myslel, že o tom věděla. Ba co hůř, že s tím souhlasila. Těžko taky uvěřit, že by si toho někdo nevšiml. Její výraz ale vypovídal o něčem jiném.
Reakce na mou blízkost mě ale zaskočila ještě víc. Měla v očích to, co jsem u ní už dlouho neviděl, a proto jsem se chopil příležitosti. Chtěl jsem ji ale donutit, aby to udělala sama. Ze své vůle. Tušil jsem, že už dlouho nevydržím a sbíral jsem poslední síly, aby na mě nebylo nic znát. Netrvalo to ale dlouho a začal jsem ztrácet pevnou půdu pod nohama. Zda by se tedy k tomu polibku nakonec odhodlala, byla už jen spekulace. Silou vůle jsem se držel alespoň při vědomí.
Po tom, co jsem se dozvěděl od rytířů to nejdůležitější, mé tělo vypovědělo službu a černé mžitky před očima bylo to poslední, co jsem viděl.