Dyáda síly

38. kapitola - V jeho moci

🌸Dovolím si tentokrát pár slov úvodem😊.  Nejprve se omlouvám za takovou pauzu, ale bylo toho teď hodně a psala jsem po kouscích. Navíc byla tahle kapitola extrémně náročná. Upozorňuji že je pro čtenáře (15+) , což byl taky ten důvod proč to tak trvalo😀🙈. Chtěla jsem ale napsat něco, co tu ještě v Reylo nebylo. Je to předposlední kapitola a jsem hrozně zvědavá na vaše komentáře na směr, kterým jsem to navedla. Snad vás to moc nepohorší🙈
Užijte si to❤️ a vše nej v Novém roce 🎇🎉

Rey

Muselo v něm něco zůstat. Muselo! Vždyť... dal mi přeci jasně najevo, že mu na mě nezáleží. Chce mě. Jsem pro něj... důležitá.
Mluvila jsem k sobě s jistým nadšením pochodujíc po pokoji.
Ne to je hloupost! Věřím, a nebo spíš chci věřit...Oponovala jsem vlastním myšlenkám a nadskočila jsem leknutím při zvuku cvaknutí dveří.

,,Mám dobré zprávy. Vicrula hodně dlouho neuvidíme." Konstatoval a sám pro sebe ještě radostně dodal. ,,A nemusel jsem pro to udělat nic."

,,Kam odjel?" Zajímala jsem se.

,,Pracovní záležitosti. To tě nemusí zajímat." Ve vteřině byl přímo přede mnou a políbil mě. Jen tak. Krátce, ale velice naléhavě. Už, už jsem se nadechovala k jakému si odporu, když mě umlčel. Evidentně měl dobrou náladu.
,,Pššš. Nemluv." Zašeptal tak těsně u mé tváře, že se jeho horký dech vsakoval přímo do mé kůže. Snažila jsem se ho od sebe odstrčit, ale držel mě pevně.
,,Nemysli. Potřebuješ se uvolnit." Při těch slovech se svými rty jemně otíral o ty mé a ten křičící hlas rozumu pomalu utichal. Spláchla ho jakási vlna vyšší moci. Moci hříšného příslibu.
Tlak mých třesoucích dlaní, které se ho snažili doposud odstrčit samovolně mizel a mé svaly ochably. Jasně jsem teď vnímala jeho hruď pohybující se stále rychleji. I on po mě toužil a já si opravdu tak moc přála zapomenout. Alespoň na tuto chvíli. Byla to jako potřeba, kterou už nešlo déle potlačit. Na to už bylo příliš pozdě a on to věděl. Cítila jsem jeho vítězný úsměv, když se ještě stále dotýkal mých rtů. Věděl, že vyhrál, ale bylo mi teď vlastně jedno co si myslí. V jednom měl totiž pravdu. Potřebovala jsem to. Nebo spíš... potřebovala jsem jeho a to za jakýchkoliv okolností. Tak nějak jsme s to dlužili oba.
Čekal trpělivě na ten první krok z mé strany a nemusel čekat dlouho. Poddala jsem se tomu volání touhy a dožadovala se zapomnění v divokých polibcích. Bylo tak krásné znovu cítit jeho rty. Rozkoší jsem vzdychla, když se přisál na jemnou kůži mého krku, která v něm vyvolala ještě větší dravost. Zdvihl mě do vzduchu a držel mě v tak silném obětí, že bych se ho ani nemusela držet. I přes vrstvy látky jsem už cítila jeho vzrušení, než došel až k posteli.
Ten kontakt našich těl, ba i jen nepatrný vzájemný dotek pokožky, vyvolal o to větší potřebu mu být ještě blíž. Každý pohyb tvrdého svalu na jeho těle... to bylo jako sen. Hodně divoký sen. Nemluvě o jeho prstech putujících po mé rozpálené pokožce a vlhkých rtech zanechávajících nesmazatelný otisk. Když na nás nezbyl už ani jediný kousek šatstva, stačilo vynaložit jen trochu síly a už mě vahou svého těla drtil pod sebou. Možná si v daný okamžik neuvědomoval svou tíhu na mém křehkém těle, ale kdo by v danou chvíli nad něčím takovým přemýšlel. Celá jsem se třásla touhou po uspokojení a nadzdvihla jsem boky, abych mu vyšla vstříc. Ruce jsem zabořila do černých vlasů a vtáhla ho do polibku. On mě ale zadržel a mírně se odtáhl.
,,Chci si tě ještě užít. Máme dost času." Nespokojeně se mi vydralo z hrdla zoufalé povzdechnutí, kterému se pobaveně zasmál. Hned na to se ale přisál na má ňadra a laskal je tak dlouho, dokud jsem nezačala žadonit. Mé zoufalství se ale ještě více prohloubilo v roztoužené kňourání. Líbilo se mu mě takhle vidět... tak odevzdanou... tak v jeho moci. Jako bych snad slyšela i jeho myšlenky, jak dobře mu tohle dělalo. Měla jsem pocit, že asi brzy zešílím. Celá jsem se třásla a on to schválně prodlužoval. Jak moc se ovšem přemáhal i on jsem neměla ani tušení. To jsem zjistila až posléze, když do mě prudce vniknul a už rozhodně nebyl zdrženliví. Dravě si bral to, co právě chtěl, co mu vlastně vždycky patřilo.