Dyáda síly

10. kapitola - Nemysli, dýchej

Ben

Od Finna jsem rovnou zamířil do dílny konstruktérů a doufal jsem, že se podařilo opravit to, co pro mě bylo tak důležité. Mou druhou pojistku.

Vkročil jsem do velké haly plné zaneprázdněných dělníků a pátral jsem zrakem po oranžovo-bílém droidovi. Ležel v rohu místnosti upevněný na ponku a nevypadal, že by byl zrovna funkční.

,,Pane." Poklonil se mi vedoucí technik, který měl na starosti opravu.

,,Jak je na tom ten droid?" Technik vyndal upevňující rám nástrojového disku a popisoval mi rozsah poškození.

,,Kvůli nárazu se promáčkl vnější plášť. To zapříčinilo poškození hlavní přístrojové desky zde a spálení vnitřních obvodů, což taky měla být příčina jeho deaktivace."

,,Jak měla!"

,,Myslel jsem si to, ale spletl jsem se. Proto jsem vyměnil veškeré nástrojové disky za nové...tedy kromě toho paměťového, jak jste si přál. Po výměně na okamžik naskočil, ale vzápětí se zase vypnul. Prošel jsme tedy vše ostatní, důkladně vyčistili všechny spoje a přístupové porty. Kromě přijímacího zařízení, kde bylo zapotřebí vyměnit procesor se nezdá být poškozen. Nevím, čím to je že se nechce zapnout. Poručík Daris, to po mě kontroloval, ale také na nic nepřišel... Spojil jsem se i s Industrial Automaton, což je výrobce tohoto typu droidů, ale ani oni neshledali žádnou závadu." Vysvětloval mi s pokorou svou obhajobu.

,,Co fotoreceptory?" Zděšeně na mě pohlédl.

,,Pane, to..." Utnul jsem jeho trapnou chvilku zdviženou rukou. Že už i tady jsou neschopní bych nečekal.

,,Podívám se na něj sám. Doneste mi ho do mé kajuty."

Posadil jsem se na zem a rozložil jsem si potřebné nářadí kolem sebe. Nejprve jsem vyčistil zanesené fotoreceptory a doufal jsem, že to zabere. Nic se ale nestalo. Ani na okamžik se nenahodil. Celý zbytek večera jsem tedy strávil kompletní diagnostikou možných příčin a kontrolou toho, co moji technici mohli opomenout. Ani nevím proč, ale celou tu dobu jsem mu něco vyprávěl. Začal jsem tím, že už jako dítě jsem se rád hrabal v droidech a to, co následovalo ze mě vycházelo už tak nějak samo...Jak jsem vyrůstal, můj život v chrámu a jak mě zlákal Snoke na svou stranu. Jak jsem potkal Rey a důvod, proč jsem svůj život daroval jí. Řekl jsem i to, co se stalo až do teď. O utrpení v Temnotě a o její ztrátě paměti. Možná to bylo i z důvodu, že jsem to prostě potřeboval někomu říct. Vypustit ze sebe tu tíhu bezmoci. Povědět to někomu, kdo vlastě neslyší, co říkám a kdo mi ani neodpoví. Bylo překvapivě uvolňující smět konečně říct pravdu bez těch neustálých přetvářek a lží, které jsem měl všude kolem. Jednoduše jsem ze sebe dostal všechno to, co jsem v sobě už dlouho musel dusit. Neočekával jsem, že se mi tím uleví, ale bylo tomu tak.

,,...Potřeboval bych něčí pomoc. Snažím se tvářit, že vím, co dělám ale ve skutečnosti je to naopak. Sakra! Já nevím, co mám dělat! Jak ji získat zpět a ani nevím, proč to všechno vyprávím kusu šrotu." S povzdechem jsem završil svůj proslov. Loket jsem si opřel o pokrčené koleno a čelo jsem si vyčerpaně opřel o hřbet ruky, když mi ze svého akustického signalizátoru odpověděl droid.

......

Překvapeně jsem k němu stočil zrakl. Jeho hlava se zkoumavě nakláněla na stranu a čočka v primárním fotoreceptoru se náhle červeně rozzářila.

,,Ano, říkal jsem pravdu." Pronesl jsem konsternovaně. ,,Chceš mi říct, že si celou dobu byl zapnutý?!"

.......