Dyáda síly

19. Kapitola - Bezcitný/á

Rey

Obcházela jsem podél místností a hledala jsem nějakou skulinu. Jakoukoliv. Zastavila jsem se u prázdné neviditelné stěny a pomalu jsem k ní přibližovala ruku. Nepatrné bzučení stále více zesilovalo, čím blíž má ruka byla u pomyslné zdi. Cítila jsem slabé štípnutí a ruku jsem raději stáhla zpět. Odsud opravdu nebylo úniku.

Dveře se prudce rozrazily. Za nimi se ozývaly bojové výkřiky, než je za sebou silně nezabouchl. Ruce měl zatnuté v pěst a jen na okamžik o mě zavadil pohledem a otočil se ke mně zády. Dlaně si opřel o stěnu a se svěšenou hlavou vydýchával to, co ho tak naštvalo. Nehodlala jsem mu dopřát ten komfort. Rozhodla jsem se, že tentokrát budu já ta, kdo bude nad věcí.

,,Jak dlouho mě tu hodláš držet?" Pronesla jsem. Natočil ke mně hlavu a hodil po mě otrávený pohled. Mou škodolibou radost mi ale překazil, když s naprostým klidem odpověděl.

,,Tak dlouho, dokud nezabiju toho tvého železného přítele a ty nepřijdeš k rozumu."

,,To nikdy nedopustím!" Zarazil se, když jsem na něj zasyčela. To byl ale můj jediný způsob obrany. Měla jsem jen slova, a tak jsem jich musela využít! ,,Řeknu ti to jednou provždy! Neotikon ti nikdy nepomůžu najít a nepřesvědčí mě o tom ani tvé falešné přetvářky. Takže se přestaň snažit a nedívej se na mě, jako by si to se mnou myslel dobře! Nezískáš mou důvěru jen proto, že si mě uzdravil! Proto si to přeci udělal ne?! Chceš abych ti začala důvěřovat a přidala se k tobě." Odevzdaně povzdech, jako by už nevěděl, kudy kam.

,,Nevím co je Neotikon a vůbec mě to nezajímá. Udělal jsem to... z jiného důvodu." Jen tak konstatoval a víc se o tom evidentně bavit nechtěl. Začal se probíral papíry na stole a nevěnoval mi pozornost. Nemohla jsem mu jen tak darovat tu jeho náhlou vyrovnanost.

,,A tím je?!" Čím víc byl klidný, tím víc jsem se zase já stávala agresivní. Jeho postoj mě vytáčel.

,,Nemám teď náladu to vysvětlovat, ale znám tě líp než si myslíš." Řekl, aniž by ke mně zvedl pohled. Nechtěla jsem naslouchat té jeho snůšce lží.

,,Přestaň mi tvrdit, že mě znáš! Ty vůbec nevíš, kdo jsem! A nikdy! ...Slyšíš?! Nikdy se k tobě nepřidám!" Zúžila se mu víčka a měla jsem náhle jeho plnou pozornost. Chvíli mě bezeslov pozoroval.

,,Možná máš pravdu. Možná už nevím, kdo jsi ..." Položil papír na stůl a pomalu došel až ke mně. I přes narůstající nejistou jsem tvrdohlavě stála na svém místě a odmítala ustoupit. ,,...ale v jednom se pleteš. Vždycky dostanu to, co chci. Dřív nebo později... a věř mi, že ty si to jediné, po čem toužím." Z jeho slov a tónu, kterým to pronesl mi běhal mráz po zádech. Snažila jsem vytěsnit myšlenku na skrytý dvojsmysl toho, co právě řekl. Našla jsem v sobě poslední zbytky vzdoru, a i přes výstražné bzučení jsem se k němu naklonila blíž.

,,Tentokrát ale nedostaneš co chceš." Díval se mi upřeně do očí, než se křivě usmál.

,,To uvidíme." Už se otáčel k odchodu, když se jeho výraz změnil. Spatřila jsem v jeho očích náznak bolesti, když ještě dodal. ,,Být to o pár měsíců dřív, mluvila by si jinak." Vypadal, jako by váhal, zda má ještě něco dodat. Hlasitě povzdechl a ještě řekl. ,,Mrzí mě, že jsem tomu nezabránil. Všechno se mi poslední dobou nějak vymyká." Nechápala jsem, co tím myslí, ale jeho smutek a upřímnost mě jistým způsobem zasáhla.

Nebyla to možná ani hodina a vrátil se. Něco namačkal na zdi a v ruce držel pouta, která mi podával. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala a rozhodně jsem mu nehodlala vyhovět. Alespoň ne dobrovolně.