Dyáda síly

27. kapitola - Malé lži

Ben

Vzbudil mě něčí dotek a tíha na hrudi. Cítil jsem se jakoby po mě přejel spídr. Kde jsem se tu vůbec vzal? Ležel jsem v nějaké stísněné místnosti a to něco, co mě tížilo na hrudi, byl spíš někdo. Hlavu měla natočenou mým směrem a spala. Těžko říct, proč zrovna v takové poloze. Pohladil jsem ji po tváři a slastně se usmála. Pobavilo mě, jak reaguje její podvědomí na mou osobu. Ten blažený výraz co právě měla... Líbilo se mi jí pozorovat tak uvolněnou. Křeč, která mi ale náhle projela nohou mě donutila ji vzbudit.

Rozpačitě těkala pohledem a musím přiznat, že jsem si užíval i to její vysvětlení podobné obhajobě. To, jak rozpačitě těkala pohledem. Jenže ona si to zase přebrala jinak a nemělo smysl jí to jakkoliv vymlouvat. Vlastně jsem toho měl už dost. Viděla jen to, co chtěla vidět. Bylo nakonec dobře, že odešla. Vím jistě, že bych řekl něco, čeho bych později litoval.

Zvláštní stavba. Pomyslel jsem si, když jsem prošel stísněným domem až ven. Toho, kdo tu žil jsem měl možnost poznat hned před vchodem. Díky předchozí zkušenosti jsem se ani nepohnul. Mírně se mi poklonila gestem pozdravu a já ji napodobil. Mé mínění o tom, že ti zelení tvorové s velkýma ušima jsou zvířata, byl tím největším omylem. Jednalo se o rasu inteligentních bytostí ovládajících Sílu. Skrze myšlenky promluvila a řekla mi vše, co se stalo. I to, jak jsem se sem dostal a co všechno pro mě Rey udělala. Jak se sem ale dostala ona a kam se poděl Vicrul, mi však bylo stále záhadou, na kterou mi nedokázala a nebo nechtěla odpovědět. Jedno ale bylo jisté. Vicrul tady už nebyl.

I přesto, že jsem s Rey už nic řešit nechtěl, musel jsem. Vrátila se a hned co se začala rozčilovat, něco mě nutilo k tomu jí to alespoň vysvětlit. Měl jsem tušení, že to bude jako vždy k ničemu, ale neměl jsem na výběr. Vypadala hrozně. To, co kolem sebe šířila ale nebyl vztek, jak se na první pohled zdálo. Čišelo z ní holé zoufalství. A to, co mi vpálila do obličeje bylo viditelně s posledních sil. Nakonec měla pravdu. To já mohl za to, že je tady.

Usnula, když jsem jí nesl. Opatrně jsem jí položil na deku na zemi a druhou jsem jí přikryl. Potřebovala se hlavně vyspat. Měl jsem alespoň dost času se projít a přemýšlet...

Kdyby jen věděla, že jsem jí lhal... Věděl jsem jak odsud, ale sobecky jsem s ní chtěl strávit pár chvil o samotě. Byla to má poslední šance, jak si jí získat. Chtěl jsem to vzít za jiný konec a měl jsem jistou teorii. Už jednou se do mě přeci zamilovala za mnohem horších okolností, tak proč se o to nepokusit znovu? Asi jsem na ní celou dobu jen moc tlačil. Tak moc jsem tíhnul k tomu, aby si vzpomněla až jsem přehlédl to, jak se cítí ona. Trpělivost nikdy nebyla má silná stránka, ale chtěl jsem to změnit. Viděl jsem jí v očích to ublížení a křivdu. Proč by jinak tolik vyšilovala, když by ke mně necítila žádnou náklonnost? Sice to stále popírala, ale to bylo jen otázkou času. Ve chvílích jako byla tato jsem si vzpomněl na svou matku. Na její radu, že muž by se měl ženě omluvit, i když neví za co. Vždy je prý důvod. Otec byl zdárným důkazem, že odpustit lze všechno. A to byl můj plán. Hodlal jsem to napravit omluvou. Ale teď? Vytáhl jsem s kapsy vypnutý komlink.

,,Tak co?!" Ozvalo se s navázáním spojení.

,,Našel jsem jí. Vicrul ale zmizel. Víte o něm něco?"

,,Ne. Kde jste?"

,,Daleko za vnějším okrajem. Planeta není na mapách. Pár dní tu zůstaneme. Řeknu ti souřadnice, ale jen pro případ nouze. Necháš si to pro sebe Ap'leku! Je ti to jasné?!"

,,No jo chápu! A koukej s ní máknout. Jinak u nás nic nového, pokud by tě to zajímalo. Díky za optání."

,,Nebuď drzej! Proto mám vás, abych nemusel nic řešit. Za pár dní se ozvu a budu potřebovat, aby si sem poslal někoho kdo nás vyzvedne. Přišel jsem o loď."