Dyáda síly

39. kapitola - Nikdy nezapomenu

Rey

Světelná záře se míhala kolem, když si osamocená Tie razila cestu vesmírem. Zamyslet se nad tím, kde by teď on mohl být, no, nebylo to jednoduché. Mohl být kdekoliv. Bylo však jedno místo tolik protkané mocnou Silou, že mi vyvstalo na mysli jako první. Sám o něm tehdy říkal, že by jako Kylo Ren tohle místo vyplenil. Ta planeta, totiž ukrývala nejen nerostné bohatství. Lwhekk byl něčím víc. Chtěla jsem ho najít, to ano, ale nepřála jsem si ho najít zrovna tam.
Čím víc jsem se ale blížila, má nervozita stoupala. Měla jsem strach. Prostý strach. Zprvu s toho, co vidím, protože Lwhekk se změnila k nepoznání. To netknuté, čisté místo se vytratilo. Krátery pokrývaly už více jak třetinu planety a první, co se mi prohnalo hlavou bylo, že dostál svého slibu. Smutkem jsem měla oči plné slz, co za tak krátkou dobu dokázal zničit. Vždyť tohle všechno zvládl za pár měsíců! Nedokázala jsem to pochopit. Ta úzkost nad tou škodou však nahradilo to, co hodlám udělat. To, proč tu vlastně jsem.

Můj vnitřní kompas mi sám hlásil, že jsem na správném místě. Cítila ho každá buňka v mém těle. Přistála jsem mezi kládami polámaných stromů opodál, kde se v dálce tyčila nedostavěná monstrózní kamenná budova. Před ní byla zem rozdělená vedví tak, že ani nešlo nikde jinde přistát. Ohromná prasklina, která byla spíš projevem bolesti celé této žijící země. Jakoby ta půda žalem pukla po tom, kolik krutosti zažívala. Alespoň to budilo ten dojem. Bylo to totiž doslova cítit a slyšet všude kolem. Vítr který tu dříve nikdy nefoukal a to ticho, to všechno bylo pryč. Vítr nyní skučel a tekoucí voda v průrvě divoce zurčela. Všechno tu svým počínáním zabíjel. Stovky hlasitým strojů pracovaly na plné obrátky a nikdo mi ani nevěnoval pozornost, když jsem pomalu kráčela ke zrůdné stavbě. Bylo zřejmé, že ta budova byl nějaký jeho záložní plán, který ovšem ještě nebyl zcela dokončen.
Když jsem kráčela kupředu, zarazil mě projíždějící stroj, který by mi rozhodně nedal přednost a tak jsem musela zastavit.

,,Jsi sama." Ozvalo se za mnou. Přeběhl mi s toho mráz po zádech a dodávala jsem si odvahu k tomu, abych se vůbec otočila. Na okamžik jsem zavřela oči a s nádechem jsem přiměla nohy se pohnout. Díval se lehce zvídavě a čekal evidentně stále na mou odpověď.

,,Proč tě to tak překvapuje?" Pronesla jsem neutrálně.

,,Protože to, že tu jsi rozhodně neznamená, že si mě sem přijela podpořit. To víme oba." Řekl nedůvěřivě.

,,Proč ne? Proč by to tak nemohlo být?" Pokusila jsem se to říci, co nejvíc nevinně.

,,Protože neumíš lhát. Na to tě znám až moc dobře. Navíc, znovu máš v očích tu jiskru vzdoru." Chvilku se odmlčel než vzdychl. Začal přecházet na místě a jeho slova vyzněla jako by hlasitě přemýšlel. ,,Škoda! Takže předpokládám, že tě pustil. Vicrul si se mnou evidentně nechtěl špinit ruce a tak poslal tebe. Jen si tak říkám, co si pro to asi tak musela udělat?...Taky sis s ním užívala?!" Lhostejně si povzdechl a já zatínala ruce v pěst, aby neviděl můj vztek, když pokračoval.
,,A on a vlastně i ty si jistě myslíš, že mě porazíš. Ve svém stavu a sama." Tentokrát se pohrdavě rozesmál. Začínala mi vřít krev a má sebekontrola překračovala únosnou mez. Má ruka zabloudila k meči a jedním pohybem jsem ho aktivovala. Ještě ale nebyl ten správný okamžik zaútočit. V jednom měl totiž pravdu, sama to nikdy nedokážu. A já byla sama. Prozatím...
Musela jsem nějak uvolnit to napětí a tak jsem ho napodobila. Kopírovala jsem jeho pohyby a nyní už jsme kroužili proti sobě. I jeho meč už byl připravený k útoku.
,,Můžeš si to usnadnit. Tvá smrt bude pak rychlá. Stačí když teď složíš zbraň. Jistě ti už došlo, nebo spíš ti to řekl on, že nechci tebe. Chci jeho a ty mi ho dáš." Čepel meče ukazovala na mé vypoulené břicho a ta rudá záře se zlověstně odrážela i v jeho očích. S jistotou jsem věděla, ne, slíbila jsem si, že on v rukou nikdy moje dítě držet nebude. Instinktivně jsem si dala ruku na břicho.