Dyáda síly

37. kapitola - V zajetí

Rey

Rukou jsem si držela na bolavém místě spánku a vyčkávala, až to nesnesitelné dunění odezní. Mžourala jsem kolem sebe ve snaze zaostřit, ale můj zrak byl ještě stále zamlžený.
Pečlivě jsem si promnula obě oči a rozmazané obrysy začínaly nabírat svou podobu.
A bylo to tu zase! Ležela jsem v pohodlné, měkké posteli a ještě než jsem se stihla rozkoukat, trhla jsem sebou při povzdechnutí, které se ozvalo opodál.

,,Kdyby si jen nebyla tak paličatá!?" Ležel přímo vedle mě a jakoby nic se zády opíral o čelo postele. Jeho komentář navíc vyzněl spíš jako pokárání v doprovodu jeho úšklebku.

,,Ty... ty vrahu!" Dostala jsem ze sebe. Nenacházela jsem jiných slov pro zrůdnost, které se dopustil. Ten pocit se okamžitě vrátil, při vzpomínce na ten ohavný čin. Jednala jsem jaksi zkratkovitě a prostě jsem po něm skočila. Bušila jsem do něj, dokud mě od sebe prudce neodstrčil. Bylo to jako by pouze smetl dotěrných hmyz a dopadla jsem na zem hned vedle postele. Srazila jsem při tom kovovou židli a prokousla si ret. Spolkla jsem veškerou bolest, ale jasně jsem cítila, jak mi teplá krev stéká po bradě. Tu povalenou židli jsem po něm v historii rovnou mrštila. Silou ji ovšem nasměroval stranou a otráveně mě v leže pozoroval. Vyčkával. Čekal s čím dalším přijdu.
Síla... problesklo mi hlavou.
Zdvihla jsem do výšky vše kolem a naráz to na něj poslala vzduchem. Vše se ale jen roztříštilo o zeď a minulo svůj cíl. Ve změti nepořádku jsem se k němu rozeběhla s kovovou nohou od stolu, která mi přistála u nohou, ale mé údery hravě vykryl. Udělal totiž to samé. I on už svíral odlomený kus oceli a řinčení kovu o kov se nesl tichou místností. Bylo to jako bojovat s meči.
I přes to, jak moc vyčerpaně jsem se cítila, bez tušení kde vlastně jsem, zda je den, či noc, nedokázala jsem přestat. Při každém mrknutí jsem měla pod víčky obraz toho chlapce. Ten smutný pohled dítěte, jehož milovaný mistr a vzor ho zklamal. Co zklamal! Zradil tím nejhorším způsobem. Vrazil mu doslova kudlu do zad a byl to ten nejohavnější čin, kterého se mohl vůbec kdy dopustit. Něco takového se prostě neodpouští.
Emoce vyplouvaly na povrch, slzy mi tekly proudem a čím dál víc mi rozmazávaly vidění. Oháněla jsem se však mou provizorní zbraní dál, seč mi síly stačily a on mě nechal.
Popadala jsem dech a na okamžik jsem polevila v útoku. Nehodlala jsem se ale vzdát. To rozhodně ne. Už kvůli Teovi ne. Jenže on si to vyložil jinak.

,,Už si ze sebe dostala ten vztek?" Řekl zadýchaně. Můj pohled mu byl však odpovědí, než dodal.
,,Dobře. Pusť ho ven. Potřebuješ to."
Jenže já neměla vztek. Už ne. Zoufalství a lítost. To jediné mi teď kolovalo v žilách. Drtilo mě pomyšlení na to, že Ben by tohle nikdy neudělal. Nikdy by Teovi neublížil. Nikdy! Jenže Ben byl pryč a ten kým se stal? Tomu to bylo jedno.

,,Neopovažuj se mi říkat, co je pro mě dobré ty..."

,,Zrůdo? Hade?" Doplnil. ,,Ale no tak! Udělal jsem, co jsem musel. To ty si mě k tomu donutila. Jeho krev je na tvých rukou a sama to moc dobře víš. Nemuselo to tak dopadnout... kdybys byla rozumná."
Po jeho ledových slovech mi přejel mráz po zádech. Ťal do živého a osten výčitek se mi zabodl hluboko do srdce. Měl pravdu. Neměla jsem se ho snažit získat zpět. V tomhle měl prostě pravdu a věděl to. Stejně tak jsem mohla tušit, že mě ten chlapec neposlechne. A teď je mrtví. Mou vinou.

,,Neboj se BENE, dokázal si mi dostatečně v co ses změnil." Vyplivla jsem zlostně. Schválně jsem ho oslovila Bene, ve snaze ho naštvat. Tížená reakce se ale nedostavila. Jen se pobaveně usmál.

,,Oslovuj mě jak chceš. Nezáleží mi na tom. Netrápí mě kým jsem byl. Je to pryč. Ale pro tvoje dobro, nehledej to, co u mě už nenajdeš. Ušetříme tím oběma čas. Navíc, je..." Ozvalo se zaklepání na dveře a svou větu nedořekl. ,,Vstupte!" Zvolal podrážděně a stočil hlavu ke dveřím.