Dyáda síly

7. kapitola - Zpřetrhané pouto

Ben

Každý byl překvapen mým návratem už když jsem přistál v hangáru. Kráčel jsem napříč hvězdným destruktorem a potíže jsem mohl očekávat doslova za každým rohem. Všichni na mě ale jen nechápavě zírali. Moc dobře jsem si uvědomoval, že za dobu mé nepřítomnosti se jistě změnila i jejich struktura velení a já pro ně byl nyní narušitel. Nevítaný přeživší, který si chce nárokovat to, co dávno pozbyl. Byl jsem na to ale připravený. Mou jedinou zbraní byla má reputace a věděl jsem, že musím ukázat svou sílu. Jen díky tomu budu mít možnost znovu zaujmou místo Nejvyššího vůdce.

Mohl jsem konečně vyzkoušet svůj nový světelný meč. Jestli někoho na velícím můstku zaskočilo, že už nebyl rudý, pak mu strach nedovolil to vyslovit. Nikdo z nich ale nevěděl, co barva světelného meče o uživateli vypovídá a ten jediný, kdo ho nesměl vidět tu nebyl. Nejprve jsem musel utnout vzdor admirála Grisse, který si své postavení v mé nepřítomnosti evidentně obhájil a stal se dokonce nyní Nejvyšším vůdcem. Byla to názorná ukázka pro ty, kdo se nepodvolí a neuposlechnou mých rozkazů. Tohle zafungovalo vždycky. Strach je mocný vládce a já musel udělal to, co mi už nyní nečiní takové potěšení jako tomu bylo dříve, ale o tom neměl nikdo ani tušení. I když v jeho případě to bylo vlastně naopak. Byl jsem potěšen, že mu konečně můžu useknout hlavu. Nikdy jsem ho neměl rád. Škoda jen toho, že to byl dobrý technolog. Stejně dobrý jako Hux, ale pokusil se mi vzepřít, a to neměl dělat. Ještě než jeho tělo spadlo na zem, jsem mu strhl z uniformy jeho dvojitý admirálský prýmek, který si z nějakého sentimentu ponechal.

,,Kdo z vás býval dřív viceadmirál?" Zeptal jsem se.

,,Já." Řekl překvapený muž stojící opodál, kterého jsem neznal. Postavil se přede mě a já mu podal dvě stuhy s červenou obrubou.

,,Jak se jmenujete?"

,,Nero, pane."

,,Gratuluji admirále Nero, nyní jste byl povýšen. Snad bude vaše loajalita lepší, než kterou projevil váš předchůdce." S očekávám jsem vyčkával na jeho odpověď a bylo znát, jak moc se mu nelíbí situace, do které se dostal.

,,Jistě pane." Lhal bych, když bych tvrdil, že jsem si jeho hranou pokoru a respekt neužíval. Možná další nástupce za Huxe?

,,Chci okamžitě všechny údaje o aktuálním stavu a změnách za dobu mé nepřítomnosti. Svolejte Nejvyšší radu na jednání a ihned po této schůzi nastavte souřadnice na Arkaniský sektor na planetu Tatooine."

,,Ano pane." Uklonil se a vydal se plnit mé rozkazy.

Věděl jsem kde Rey najdu. To matka mi to řekla při mé proměně. Co jiného by to mohlo znamenat?

Nejvyšší rada byla složená nejen z nejvýše postavených důstojníků Prvního řádu, ale i z nejbližších pobočníků, kteří měli plánovat naši budoucnost. Byl jsem zvědav, v jakém složení nyní bude a jak moc se tato rada dříve složená mnou změnila. Za mé moci jsem se snažil zbavit starých velitelů které rozčilovalo, že jim vládl nejen někdo o dvacet let mladší, ale vadila jim i má prchlivost a to nebylo žádoucí. Ne vždy se jich ale šlo zbavit jen tak, protože měli respekt a důvěru vojáků, kteří za nimi stáli. Proto jsem je musel tolerovat a oni to moc dobře věděli. Když to ale šlo, nahradil jsem je mladší generací, která byla bezmezně poslušná. Nadšenci a fanatičtí loajalisté vůči Prvnímu řádu byli pro mě mnohem efektivnější.

Jednání s radou byla velice zajímavá záležitost. Seděl jsem u oválného stolu, kde probíhala horlivá diskuze a svým příchodem se chtěl každý přesvědčit, zda je pravda to, co slyšeli o mém návratu. Znal jsem zhruba polovinu rady a jen málo kdo se mi při příchodu poklonil. Jednou z nich kdo mi prokázal úctu byla generálka Parnadee, která se soustředila na obsazení nerozhodných světů a řízení pozemních jednotek. Další, kdo byl vždy věrně po mém boku byl komandér Trach. Pojila nás vzájemná nenávist k Huxovi a již mrtvému generálovi Prydovi. U toho jsem to čekal. Divil jsem se, že se u moci udržela i generálka Engell, která seděla vždy po mém boku a učinila tak i teď. Nikdy se netajila tím, že mě vidí jako nezpochybnitelnou autoritu a obdivovala mě tolik, že se vždy snažila z nových světů vycvičit tu nejlepší armádu jen proto, abych byl spokojen. Její radost na sobě nedala znát, ale cítil jsem ji z ní. Kdo naopak nedorazil, byla důstojnice Kandia, která shromažďovala informace o Odboji a poručice Garan, která měla ve vedení sekci bezpečnosti, ale sympatizovala z Huxem, takže byla asi odstraněna již po jeho zradě. Ostatní jsem neznal, kromě postaršího generála Quinna, který o mě sotva zavadil pohledem, když vkročil do místnosti po boku svého poskoka Sterlinga. Quinn patřil mezi klíčové pozemní velitele Prvního řádu a u něj jsem očekával přesně takovou rekci. On se nikdy netajil tím, jak moc mnou pohrdá. Mlčel jsem a pouze naslouchal jejich vzájemné konverzaci. Nejen slovům, ale i myšlenkám, které byly kolikrát opačného charakteru než jejich slova. I přes to, že mě ignorovali, jsem si vychutnával jejich prohru a chaos, který způsobil můj návrat. Překazil jsem plány mnohým, kteří toužili po větší moci a nechtěli se jí jen tak vzdát. Jejich vzájemné spojenectví a strategie pro usilující nadvládu ale zapříčinila, že První Řád byl ve stále větším úpadku a mnozí opustili naše řady. Bylo to prosté, chyběl jim vůdce.