Dyáda síly

35. kapitola - Jen my dva

Ben

....,,Jak je možné, že vás našla?!" Ptal se Finn aniž by si všiml mé přítomnosti. Byl dost zaneprázdněný debatou a tak jsem bez vyzvání vstoupil do jeho pokoje a naslouchal rozhovoru se siluetu hologramu.

,,Netuším, ale jsou jich tisíce! Nestihneme se evakuovat! Překvapili nás! Sakra říkal jsem, že Tacodana není vhodné místo! Došlo na má slova a teď ohrozíme i Maz a celou tuhle..." Když jsem přistoupil, v rozčilení se zarazil v půli věty a díval se přímo na mě.
Finn sice dokázal vyjednat naše spojenectví, ale ta zášť a nedůvěra tam stále přetrvávala.
,,Rene." Stačil mi jen ten jeho zhnusený pohled při vyslovení mého jména.

,,Dammerone." Ten výraz však neměl na to, jak šokovaně se tvářil o pár chvil později, když jsem zadal příkaz do komlinku.
,,Generálko, okamžitě vyšlete naši letku na planetu Tacodana. Odrazte případný útok Nového Impéria a doprovoďte Odboj bezpečně k nám..." Po celou dobu mého popisu rozkazu mě Dammeron upřeně pozoroval. Když jsem domluvil, následovala chvilka nechápavého ticha.

,,Tohle bych od tebe nečekal, ale... nestihnou to včas. Než dorazí tvé stíhačky, bude po nás." Konstatoval.

,,Získám vám nějaký čas."

,,Jak?" Zajímalo ho.

,,Mám něco, co chce. A věř mi, že díky tomu ráda ustoupí ze svého úmyslu." Alespoň jsem v to doufal.

,,Co když nás budou sledovat? Přivedeme je přímo k vám a ani tvoje..."

,,Ona ví kde jsme." Skočil jsem mu do řeči. ,,Celou tu dobu to ví. Kdyby chtěla, už dávno zaútočí." Řekl jsem klidně.

,,Dobře... díky." Jen jsem kývnul. Finn přerušil spojení a obratem se na mě podíval.

,,Tak a teď mi řekni, co máš v plánu. Protože..."

,,Promiň, ale na vysvětlování teď není vhodná doba." Odbyl jsem ho a odcházel jsem se slovy. ,,Připrav vše na jejich přílet. Jdu jim zajistit čas."

Ve své ubikaci jsem hleděl na fialovou záři toho, co jsem držel v ruce. Bylo v tom ukryto tolik vědění, až jsem žasl a litoval zároveň, že ho nestihnu prozkoumat. Mít jen trochu víc času, třeba bych přišel na něco jiného... jenže to by se to nesmělo takhle rychle zkomplikovat.
Vyndal jsem krystal, položil jsem ho a zhluboka jsem se nadechl, než jsem se zahalil Temnotu a sám Rey vyhledal. Síla nás znovu propojila a já šel tomu spojení tentokrát vstříc.
Nehybně ke mě stála zády překvapena mým vpádem. Její strnulost ale značila o tom, že o mě moc dobře ví.

,,Ale, ale... co tak najednou?"Pomalu se pootočila a mírně se usmála. ,,Já věděla že tě tohle donutí změnit názor a budeš si chtít promluvit... Už stačí jen můj rozkaz a Odboj na vždy zmizí."

,,Tak co chceš. Oba moc dobře víme, že to neděláš jen tak."

,,Myslíš? A co když ano? Obávám se, že mi stejně nemáš co nabídnout, ale pokud chceš vyjednávat? Poslouchám..." Pokynula mi ve znamení předání slova. Tvářila se možná až moc spokojeně. Věděla, jak moc mě má teď v hrsti. Nebo si to alespoň myslela.
Okamžik jsem si ji jen prohlížel. Zvykal jsem si na tu změnu. Díky její tváři bez sebemenší známky emocí se strach s tohoto setkání náhle rozplynul. Ani já sám jsem si možná neuvědomoval má dřívější slova, ale teď už ano. Tohle už nebyla Rey a i já se o tom musel přesvědčit na vlastní oči.
Jen tak tam stála z vítězným úsměvem na rtech a čekala na mou odpověď.

,,Otázkou je, co chceš ty. Rovnou tě musím zklamat, ale nemám v plánu se k tobě přidat za žádných okolností." Jen co jsem to dořekl, začala se pohrdavě smát.