Dyáda síly

23. kapitola - Planeta pekla

Rey

Všechno se seběhlo tak rychle... Tu radost, že mě přišel vysvobodit Finn, Odboj a nakonec i Vaner mi on rozhodně pokazit nemohl. Vaner svou reakcí sice potvrdil to, že Ren mluvil pravdu, ale vysvětlovalo to mnohé. Věděla jsem, že Vaner něco skrývá. Tehdy jsem mu i přesto důvěřovala a rozhodla jsem se mu důvěřovat i teď. Určitě pro to měl své důvody, které mi později vysvětlí.

Na Korribanu jsem měla možnost Rena zabít, ale zaváhala jsem. Byla to chyba a nyní jsem už stejnou chybu neudělala. Vanera jsem měla dokonale přečteného a byla jsem si jistá, že společně ho porazíme. Přesně jsem věděla, jaká je jeho bojová taktika a styl. Kdy a kde mám být, abych toho mohla využít v náš prospěch. Pokud by mě něčí vlna Síly neodhodila, bylo by už dávno po všem. Cítila jsem, jak letím vzduchem, ránu a pak už nic.

,, ...Hele Chewie! Vypadá to, že se probírá." Slyšela jsem říkat Poa ještě v dálce a pomalu jsem otevřela oči. Opatrně jsem si sedla, ale neodvažovala jsem se ještě vstát. Sáhla jsem si na hlavu, kde byly mé vlasy slepené krví a bolestně jsem sykla, když se mé prsty dotkly bolavého místa.

,,Co, ...co se stalo?" Mě samotné ale hned došlo, co se stalo. Ren se stal! ,,Kde je Finn a Vaner?!" Vyskočila jsem vyplašeně z lůžka a zakymácela jsem se.

,,Rey počkej! Ošetřím ti nejdřív tu ránu na hlavě a když nebudeš vyšilovat, všechno ti řeknu." Poe mě jemně zatlačil zpět na lůžko a jen jsem souhlasně kývla.

,,Já nevyšiluju, tak už mi to řekneš?"

,,Finn je v pořádku. Je vedle, ale ten Vaner tam zůstal. Zbortil se na něj a Rena strop hangáru, když tam vletěla střela. Je mi to líto Rey. Nevěděl jsem, že je pro tebe důležitý a popravdě, nevypadal jako přítel. Ty si byla mimo a mojí prioritou zase bylo, dostat pryč nás." Vysvětloval mi omluvně a já při jeho slovech pouze zírala před sebe neschopna slov. ,,Ale musím ti ještě něco říct... a předem ti říkám, že já byl proti, ale Finn se nedal odbýt! To jen aby si věděla." Řekl svižně z dlaněmi vzhůru. Nic horšího než to, že tam zůstal Vaner nemohlo přijít. To jsem si alespoň myslela, než mi sdělil, že Vanera odtamtud nikdo nevyhrabal, ale Rena?! Rena ano, a dokonce ho vzali i s sebou!

,,To myslíš vážně!!! Tak jeho zachráníte?!"

,,Já na to měl stejný názor, tak neřvi na mě. Tohle si vyřiď s Finnem." Dodal, než odešel.

Ne, tohle nemohla být pravda! Kupodivu ve mě vyvolalo mnohem silnější emoce to, že tu je Ren než to, že tu Vaner není. Moje nenávist k němu byla silnější než...

...Než co?... Ptala jsem se sama sebe.

...Než láska?... Ani jsem nevěděla, zda to láska vůbec je.

...Jak ale může být nenávist silnější?! ... Ať už to, co mezi mnou a Vanerem bylo cokoliv.

...To on! On za všechno mohl!...

Uvědomění si mého naprosto nesprávného přístupu k emocím, ale nezměnilo nic k lepšímu. Naopak. Pohlcena vztekem jsem chtěla svou touhu po pomstě a spravedlnosti vykonat hned. Nepřemýšlela jsem o tom. Věděla jsem jen to, že se na něj nesmím podívat. I když mě Ren dokázal vytočit do nepříčetnosti sebevíc, v jeho přítomnosti se mé emoce z nějakého důvodu rychle měnily. Byl jako černá díra, co dokáže tohle všechno pohltit.

Ležel na lůžku v bezvědomí a o to snazší to mělo být. Věděla jsem, že to musím ale udělat dřív, než to ze mě zase vyprchá. Finnovi jsem vzala meč a napřáhla jsem se ke smrtící ráně, když můj úder nečekaně vykryl a Finna použil jako rukojmí. Stačil jediný pohled na něj a mé odhodlání bylo najednou pryč.