Dyáda síly

17. kapitola - Pojď se mnou

Finn

A je to! Utáhl jsem poslední šroubek a prohlížel jsem si své dílo. Otáčel jsem s ním kolem dokola, a ještě znovu jsem procházel stránky Renových poznámek, zda nebylo něco, co bych přehlédl. Na poslední stránce u světelných mečů byly namalované krystaly v různých barvách. O některých jsem věděl že existují, jako je barva modrá, zelená, červená a žlutá jako má Rey, ale že je černý, oranžový, bílý, a dokonce i fialový? O tom jsem neměl sebemenší tušení. Přečetl jsem si význam svého zeleného. Popis překvapivě seděl.  Odhodlaně jsem vyšel ven a toužil jsem ukojit své nadšení meč okamžitě vyzkoušet. Prozatím samozřejmě jen na zkoušku v tělocvičně. V kokpitu ale Ren nebyl a místo toho, jsem hleděl na oděné vojáky Prvního řádu za okny.

Stoupl jsem si a nesměle jsem poprvé aktivoval meč, který byl jen můj. Nebylo to sice poprvé, co jsem držel v ruce světelný meč, ale tohle? Tohle bylo něco naprosto jiného. Nemohl jsem se nabažit toho pohledu na zelenou záři. Jsem Jedi. Usmál jsem se nad touto myšlenkou a cítil jsem, kolik toho díky tomu dokážu v budoucnu změnit. Když jsem několik hodin později dorazil za Sterlingem na mé již oblíbené téma "Jak efektivně spáchat atentát na Vůdce" pocítil jsem, že mé životní poslání započalo svou éru.

,,Generále buďte si jist, že jsem plán pochopil a říkám vám, že tohle už dlouho nevydržím. Meč sice mám, ale málem jsem tam díky Renovi zemřel! Poslal mě doslova na smrt!"

,,Ujišťuji vás, že díky němu na smrt čekáme každým okamžikem všichni, ale nelze to provést bezhlavě. To snad chápete?... Navíc mám rozjednané další spojence, co jsou ochotni jít proti němu, ale chce to čas. Sice už máte světelný meč, ale obávám se že vy a několik mých jednotek na něj nemusíme stačit. Nebo si troufáte se mu postavit?"

,,V přímém boji se mu nemůžu rovnat. To snad víme oba." Můj apel na urychlení našeho plánu neměl úspěch, ale to se dalo čekat.

,,Musíme počkat až opustí flotilu. Tohle nelze uspíšit. Čím víc nás bude, tím větší šance budeme mít." Konstatoval generál a já jen položil bezmocně hlavu na stůl. Náhle mě ale něco napadlo...

,,Co když kontaktujeme Odboj. Pomůžou nám. Tím si jsem jistý. Můžu jim..." Dveře se najednou s třísknutím rozrazily a oba jsme nadskočili leknutím! Z našeho hovoru nás vyrušil Ren. Jeho pohled se upřel na nás, až mě s toho polilo horko.

,,Finne?! Zítřejší hodinu ruším." Pohlédl na Sterlinga a pokračoval. ,, Odlétám! Pokud by se něco dělo, okamžitě mi to hlaste." Řekl rozčíleně.

,,Jistě vůdce." Pronesl strnule, ale to už Ren zmizel ze dveří.
Ani jeden z nás se za tu dobu neodvážil nadechnout. Jen jsme na sebe pohlédli.

,,To bylo..." Nenacházel jsem ještě šokem slova. Nadechl jsem se a začal jsem s šibalským úsměvem znovu. ,,To bude...šance."

,,To bude! Jakmile se vrátí, zaútočíme. Budeme si muset vystačit s tím, co máme. Jen by mě zajímalo, co ho donutilo k tak rychlému odletu..."

Byl jsem s toho tak nervózní, že jsem se nemohl ani posadit. V hlavě mi neustále dokola běžel plán krok za krokem. Bylo to už několik hodin, co byl pryč a nikdo z nás nevěděl, kdy přesně se vrátí. Každý z nás už ale byl na určeném stanovišti a připraven kdykoliv zastat svůj úkol. Zmohl jsem se jen na nervní přecházení ode zdi ke zdi, než se dostavila ona chvíle.

,,Vrací se. Všichni na místa a čekejte na můj rozkaz." Zavelel všem do vysílačky až těsně nad ránem Sterling stojící vedle mě. Byli jsme o patro výš přímo nad otevřeným prostorem hangáru a měli jsme tedy přehled nad veškerým dění dole. Sloužili jsme s poslední jednotkou jako záložní plán, pokud by přímá palba vojáků dole selhala. Nikdo kromě nás zasvěcených tam nebyl. Dokonce i pomocní dělníci byli maskovaní vojáci, aby Ren nic netušil. Všechno mělo v hangáru vypadat tak, jako za běžného provozu. Nic neobvyklého. Na všech důležitých kamerách byla navíc nahraná smyčka, která neprozradila nic nezasvěceným a náš plán tak nebyl nikým zmařen. Bylo to celé propracované do posledního detailu. Sterling počítal naprosto se vším.