Dyáda síly

40. kapitola - Čas

O několik let později

Rey

Užívala jsem si chvilku klidu a slastí jsem přivírala víčka. Často jsem takhle, když tedy byla šance uniknout, lehávala v trávě. Že mi někdo právě ruší můj klid jsem dala najevo zabručením.
,,Ještě ne. Nemůžeš to vzít za mě? Jsem k smrti utahaná."

,,No za to já ale nemůžu." Zasmál se škodolibě a tráva vedle mě zašustila. ,,I když bych rád." Řekl svůdně a cítila jsem jeho žádostivý pohled. Často se na mě tak díval a já už nevěděla, jak ho mám od sebe odradit. Ne že by do mě byl zamilovaný, ale jistým způsobem si myslel, že mi tímhle pomáhá.

,,To, že nejsem spojena se Sílou ovšem neznamená, že nevycítím jak na mě teď zíráš a na co myslíš." Otočila jsem k němu hlavu a opřený o loket mě pozoroval. ,,Já to věděla!"

,,Co? Já? Ne." Dělal hloupého. Předstírala jsem překvapení a skočila jsem po něm. Ten jeho drzej obličej a provokativní výraz mě vždy rozesmál. Až když jsem ho držela pod krkem pochopil, že nemá šanci.

,,Jak ty to sakra děláš!" Vztekal se po prohře přátelského boje. Odhrnul mi pramen vlasů a ten dotek ve mě cosi probudil. Odtáhla jsem se, až v okamžiku, když se mě snažil políbit.

,,Omlouvám se, ale já nemůžu." Slezla jsem z něj a ta bezstarostná chvíle byla pryč. V duchu jsem si za to nadávala! Byl pohledný a ve všech směrech úžasný, ale prostě to nešlo.

,,Nevadí, počkám." Řekl jako vždy zvesela.

,,Goile ale já... já nevím, zda se někdy dočkáš. Ráda bych, ale..."

,,Ale no tak Rey. Víš, že tě mám víc než rád, ale jsem především tvůj přítel a chci, aby si byla šťastná. Musíš jednou na toho kdo ti zlomil srdce zapomenout. Pokud si vybereš kohokoliv jiného, a že na to mnoho z nás čeká, pak budu rád za tebe. To mi věř. Jen nechci aby ses trápila a byla na všechno sama. Když tě nechal, někoho tak skvělého jako ty, pak to byl hňup." Nic nechápal, ale nezazlívala jsem mu to. Nikomu tady jsem svůj příběh nevyprávěla. Jediný, kdo o všem věděl byl Finn a ten nic neprozradil.

,,Díky, ale pokud by to někdo byl, pak jedině ty." Zavtipkovala jsem a drcla do něj ramenem.

,,No tak samozřejmě, protože mé kvality jsou dosti zřejmé." Zalichotil si a naparoval se.

,,Ty si strašný komediant. Pojď raději pokračovat ve výcviku." Napomenula jsem ho.

,,No kde jste!" Hlouček dětí už čekal na naši přítomnost. Nebo respektive Finn, který na nás volal z dálky. On u nich neměl patřičnou autoritu a desítky křičících dětí kolem běhalo s klacky a předstíralo vzájemný boj. Goil jedinkrát zakřičel a díky své autoritě se banda padawanů chaoticky vracela na místa. Cvičiště bylo hned vedle chrámu, který vrhal příjemný stín na celý výcvikový areál.
Když mě sem Finn přivezl poprvé, nemohla jsem uvěřit tomu, že nějaké takové místo existuje. Před stovkami let to tu vše vybudovali lidé ovládající Sílu. Byli to především zběhové řad Jediů, kteří si šli svou vlastní cestou. Někteří chtěli něco víc, jiní zase nechtěli dodržovat striktní pravidla. Především ta, která se týkala vztahů a ideologie odevzdání života pouze řádu. Jiní zase byli z řádu Jediů vyloučeni. To proto si říkali Uprchlíci. Začali žít v ústraní na planetě, která byla vzdálena tak daleko od ostatních soustav, že ji nikdo nikdy nenašel. Podnikali i výpravy za takovými jako oni a to jen ve snaze jim pomoci. Za tu dobu jich tu bylo už tisíce! Bylo to neuvěřitelné pozorovat tu jednotnost.
Pravidla tu byla jiná, i když v jistých ohledech velice totožná s těmi řádu Jedi. To nejpřísnější pravidlo zde však bylo, že kdo tu žil, nesměl nikdy prozradit polohu této soustavy. Ne, že by se o to vždy podařilo, ale ten, kdo tuto informaci vynesl ven, byl bez milosti zabit. A nejen on, ale byla vyvražděna i celá jeho rodina. Nikdo tu nikoho nedržel. Ze začátku mi to přišlo jako barbarský zákon, ale postupem času mi to začalo dávat smysl. Jen díky tomu, se totiž podařilo staletí utajit takové místo. Kdo by riskovat takovou oběť? Rodiny tu navíc blahobytem byly opravdu početné. Půda zde byla úrodná, zvěře bylo dost a průzračně modrá jezera a husté lesy skrývaly vše potřebné pro spokojený život. Tohle místo byl ráj a každý tu byl a možná i musel být šťastný. Každý kromě mě, ale já se snažila nedat nic najevo.
Chrámů tu bylo zbudováno hned několik. Postupem času jim došlo, že jejich potomci se budou potřebovat učit. Ve starých historických spisech jsem se dočetla, že docházelo k bojům jen díky nezkrocené moci. Nešlo tedy onu Sílu jen přehlížet a žít jako normální lidé. Bylo třeba jí usměrnit a naučit zvládat, což se později osvědčilo a trvá to až doposud. Každý z nich měl po ukončení výcviku jediný úkol, chránit tuto planetu a místní lid.
Nemohlo mě potkat nic lepšího, než že jsem nastoupila do chrámu jako mistr Jedi. Kupodivu ani nikomu nevadilo, že se Sílou už nejsem spojena. Mé zkušenosti mluvili za sebe. I já potřebovala zaměstnat tělo a mysl. Vzdala jsem se Síly krátce po porodu. Dítě bylo natolik silné, že bych porod jako obyčejná žena nemusela přežít. Ovšem až po samotném porodu jsem zjistila, proč bylo dítě tak silné. Miminka byla dvě. Dívka a chlapec, který se na mě právě teď provinile díval svýma hnědým očima.