Zlatá Pravidla Střední Školy ✔️

-22-

Přijeli jsme do tátovy dílny a já neochotně vystoupila.

Prošli jsme velkou autodílnu, která byla rozdělena do několika pasáží a zamířili do kanceláře.

Tam už seděl pobaveně tvářící se Wade.

,,Ale ale, že by naše královna správná něco porušila?" ušklíbl se.

,,Jenom jsem se omylem připletla k bitce," pokrčila jsem rameny.

,,Spíš do toho omylem zatáhla Jareda," řekl táta a posunul mě stranou, aby mohl projít dovnitř.

,,Jared se kvůli tobě rval?" zeptal se Wade a podivně zvednul obočí.

Obrátila jsem oči v sloup a neodpovídala.

,,Svezeš mě domů prosím?" zeptala jsem se radši rovnou Wadea.

,,Promiň Side, ale mám práci," ušklíbl se škodolibě.

Nešťastně jsem si povzdychla, protože jinak než s Wadem jsme se domů neměla jak dostat.

,,Půjč si auto," hodil po mě klíčky taťka. Já jsem je sice chytila, ale naprosto mě to vyděsilo. Naposledy jsem řídila chvíli potom, co mi dali řidičák... No a nedopadlo to dobře.

,,Zavezl jsi mě sem proto, abych řídila?" zeptala jsem dotčeně.

,,Zavezl jsem tě sem, protože tady pracuji a nemůžu si dovolit vozit svou nezodpovědnou dceru po celém městě. Takže buď pojedeš domů takhle nebo hold budeš muset počkat."

,,Nebo můžeš jít pěšky," ušklíbl se škodolibě Wade.

,,Co když to auto rozbiju? Čí je? Nebude vadit, že nemám u sebe řidičák? A co když zabloudím?"

Taťka si vytáhl peněženku a vyndal z ní kartičku. Byl to můj řidičák. Otevřela jsem pusu, že se zeptám, proč to tam nosí, ale radši to ani nechci vědět.

Wade mě dovedl k autu, které čekalo zaparkované v jedené z garáží.

Nebylo nové, ale bylo doopravdy v super stavu. Vevnitř byl na sedadlech nový potah, zřejmě bylo i nově natřené, všechno vypadalo moc pěkně a udržovaně. Bylo to jedno z těch starších elegantních aut, akorát tohle bylo v super stavu. Někdo si na tom očividně vyhrál.

,,Je bezpečný," usmál se Wade a otevřel mi dveře auta.

,,Já se bojím," přiznala jsem, jakmile jsem si nasedla do něj.

,,Nechápu, proč. Řídíš skvěle a nikdy jsem nepochopil, proč se toho bojíš." Zavřel dveře a spokojeně na mě zamával.

,,Klid, to zvládneš. To zvládneš! Nechceš tady přece tvrdnout dalších několik hodin," přesvědčovala jsem samu sebe.

Wade pořád stál vedle a teď se strašně smál, protože mě asi viděl si pro sebe mluvit. Ukázala jsem na něj prostředníček a odhodlala se nastartovat. Doopravdy znělo moc dobře, takže rozbitý asi nebude. Můj bratr a táta pracovali v autoservisu, takže něco jsem pochytila, ale spíš jsem se v tom jejich světě ztrácela než orientovala.

Nevím, proč jsem se tak moc bála řídit, prostě to nebylo vysvětlení hodné. Nebylo v tom nic osobního. Spíš to, že jsem odmalička viděla jen a jen autonehody. Taťka chodil z práce a vyprávěl mamce, co všechno se stalo v práci a já se toho asi začala bát. Nebo za to mohl dokument o lidech, kteří prožili autonehodu, kterej jsem viděla jako malá.

Vyjela jsem a celou dobu se snažila maximálně soustředit. Doopravdy jsem se nebála, že bych něco neuměla nebo zapomněla na řízení, spíš jsem se bála prostě jen toho všeho, co se mohlo stát.