Zlatá Pravidla Střední Školy ✔️

-60-

Druhý den v osm ráno jsme seděli v ředitelně s jedním z našich rodičů. Jared vypadal víc uvolněně, protože přijel jeho otec. Ted zase vypadal až moc vypjatě.

Ředitel si nás tentokrát pozval do ředitelny všechny.

,,Školní rada a studentská rada rozhodovala o vašem trestu s přihlédnutím ke studijním výsledkům a práce ve škole. Trvalo dlouho než se rozhodlo, protože všichni chápete, že to je závažné rozhodnutí."

Podíval se postupně na nás všechny.

,,Učitelský sbor rozhodnul, že zaplatíte veškeré škody, které škola utrpěla během protestů. Musím vám, ale oznámit, že proti tomuto rozhodnutí dost brojila celá studentská rada, ale v tomto má školní rada větší právo na rozhodnutí... Dále vám všem bude uděleno podmínečné vyloučení... Ano, i vám pane Allene, i když vaše přestupky jsou vážnější než slečny Scottové a pana Hansona. Museli jsme brát v potaz, že jste žádnou z demonstrací nepořádali, jak přišlo svědčit několik studentů."

Všichni jsme se na sebe překvapeně podívali. Nikoho jsme nežádali, aby za nás šel lobovat.

,,Všichni budete muset do konce školního roku mít trest a to, že každý den po škole budete chodit pomáhat školním pracovníkům s úklidem a dalšími činnostmi. V tomto trestu vás tři bude doprovázet i pan Smith, který se přiznal, že váš nápad rozeslal po škole."

,,Ale Adam nebude mít podmínečné vyloučení?" vyhrkla jsem rychle.

,,Ne, protože nemůžeme jeho čin nijak potvrdit a navíc nebýt vašeho nápadu, nic by neudělal. On ale trval na svém trestu, takže bude potrestán aspoň takhle."

Všichni tři jsme si oddechli. Stačí, že my máme problém. Adama do toho zatahovat nechci.

,,Účet, který budete muset zaplatit na třetinu, vám pošlu," kývnul ředitel na naše otce. Potom se vyřizovali formality typu, kdy budeme muset chodit na tresty a co to bude obnášet.

Venku před ředitelnou jsme se všichni nervózně zastavili. Naši otcové už byli pryč, takže jsem byli na chodbě úplně sami. Do zvonění zbývalo asi 10 minut, takže nemělo smysl chodit na hodinu, když vezmete v potaz, že jen pět minut na ní půjdeme.

,,Adam se přiznal?" zeptal se udiveně Ted a trochu se usmál.

,,A někdo za nás šel svědčit," usmála jsem se taky.

,,Asi nebudeme až takoví vyvrhelové, jak to vypadalo ten první den." Jared pokrčil rameny a opřel se o skříňky.

,,Co teď?" zeptala jsem se nervózně.

,,Budeme doufat, že to všechno odezní a zase to bude tak jako předtím," pokrčil Ted rameny.

,,Co doma?" kývl Jared hlavou směrem k Tedovi.

,,Znáš to, oba zuřili a rozčilovali se. A bla bla bla. Musím příští rok na vysokou."

,,To mě mrzí," zašeptala jsem.

,,Nějak to přežiju, navíc vy jdete na vejšku taky, takže to nebude tak hrozný."

,,V pondělí jsem oficiálně poslala přihlášku na UCLA," usmála jsem se.

,,Já oficiálně poslal přihlášku v pátek," usmál se zpátky Jared.

,,Ani nevíte, jak bych rád jel s váma," pokrčil rameny Ted.

,,A nemáš na výběr i jiný školy?"

,,Ne, otec chce, abych jel na Harvard. Tečka. Nic jinýho mi na výběr nedal."

,,Je to konec jedné éry," zašeptala jsem hlášku z Přátel.

,,A začátek nové," poznamenal veseleji Ted. ,,Prostě to tam beze mě čtyři roky vydržíte a potom zase budeme spolu!"

To ale byla nereálná představa. Jared chtěl jít na doktora, takže studovat bude ještě dlouho. A já jsem měla v plánu prostě studovat jen čtyři roky a pak se věnovat praxi. Tohle jsme nikdo zatím, ale neřešili.

Začalo zvonit. Ve třídách se ozývaly židle odsunující od stolů. Školou se prolínaly první hlasy a kroky. Všichni tři jsme se vydali do naší třídy.

Tuhle hodinu jsme měli společnou i s Adamem, takže jsme si s ním konečně mohli všichni promluvit.

Seděl v poslední lavici. Jared si přisednul k němu a my s Tedem před něj.

Začalo vysvětlování. Vlastně se Adam stal jediným z našich spolužáků, který se dozvěděl celou pravdu a nevedl jen dohady.

,,Promiň, že jsme ti to neřekli... Ani potom, co jsi nám řekl pravdu," omluvila jsem se první.

,,V pohodě, já to chápu. Už tak jste byli všem na ráně den potom..." Pokrčil rameny.

,,Je to divný. Mám pocit, že mě hodně lidí začalo nenávidět... A potom si uvědomím, že celou dobu vlastně bojovali za nás a nechápu to," poznamenal Ted a nervózně se rozhlédl.

,,Podle mě hodně lidí neví, co si myslet... Asi čekala nějakou skupinu super lidí a ne nás," přidal se Jared.

,,Neměl jsi tam chodit a přiznávat se," podívala jsem se na Adama.

,,Měl, nechtěl jsem vás v tom nechat samotný... Stačí, že budete muset platit tu hroznou pálku na opravu školy."

,,No, na to nevydělám za celou prázdninovou brigádu," ušklíbl se Jared.

Začala hodina. Zbytek toho už jsme nestihli dořešit. Jared měl ale v jednom pravdu. Lidi se na nás doopravdy dívali jakoby nevěděli, co si o nás myslet.

,,Přijdeš dneska na zápas?" zeptal se tiše Jared během oběda. Adam s Tedem a Drewem se zrovna dohadovali o nějaké blbosti.

,,Samozřejmě, ale asi si od tebe budu muset držet odstup."

,,Proč?" zeptal se nechápavě.

,,Protože, poslední dvě návštěvy na něm dopadly katastroficky!" podotkla jsem.

,,To je sice pravda, ale nutně potřebuju tvou podporu, zvlášť teď, když mě půl školy nenávidí!" ušklíbl se.

,,Všichni mi prosím věnujte pozornost!" zakřičela jedna z učitelek.

Všichni se automaticky zvedli a chtěli si vyměnit místa. Většina lidí se seknuli, protože si zřejmě říkali, jestli to teď má smysl. Jestli pravidla teď mají smysl. 

My jsme zůstali sedět a pozorovali vzniklou situaci. Tohle byl určující moment.

Pak se jeden po druhém začali postupně všichni přesouvat k jiným stolům. Najednou bylo v jídelně hrobové ticho. Všimla jsem si pohledů mířených na nás. Ne, špatných ani naštvaných, ale zvědavých. My tři jsme totiž jako jediní zůstali sedět na svých místech.

,,Myslím, že čekají, že se zvedneme," zašeptal Ted. Nové osazenstvo stolu jen zvedlo obočí.

,,Všichni se na nás dívají," zašeptala jsem zoufale. Ted i Jared si vzali svoje táci a začali si stoupat.

Já jsem je následovala. Celou cestu k jiným prázdným místům jsem se snažila schovávat za ně, ale i tak nás sledovala celá jídelna. Nechápala jsem, co to znamená. Možná to byl ten okamžik, kdy se ukázalo, jestli tu blbost, co jsme kdysi opilí vymysleli, bude někdo dál dodržovat. Možná v tom doopravdy bylo něco, co nás všechny stmelilo.

Sedli jsme si k náhodně vybranému stolu. Ty lidi jsem neznala, ale ulevilo se mi, že si všichni znovu začali povídat. Učitelka jen přimraženě stála na místě a vypadala spíš naštvaně.

,,Co to znamená?" zeptala jsem se znovu šeptem.

,,Netuším." Ted se ohlížel. Nikdo se na nás nedíval vražedným pohledem, dokonce na nás nikdo nenadával. Možná jsme se celou dobu báli zbytečně.