Zlatá Pravidla Střední Školy ✔️

-8-

Každý měsíc jsme měli pravidelně zápas proti jedné z rodin v našem okruhu, se kterými jsme se stýkali. Byla to naše tradice, kterou vymysleli naši tátové. Kdysi spolu hrávali ve škole a nás do toho chtěli zainkasovat taky.

Proto jsme měli vždy turnaj, který se po celý rok opakoval. Zvláštní bylo, že ne vždy vyhrála jedna rodina. Tentokrát to byl už poslední zápas v turnaji, takže jsme ho museli vyhrát, abychom tento rok vyhráli my!

Bohužel ne všechny rodiny byli početně vyrovnaní, takže se rozhodlo, že budeme hrát 4 na 4. Fieldových bylo šest, což byla jejich výhoda, protože mohli střídat.

Mamka a holky si sedly na lavičky a rozhodly se nám hlídat pití.

,,Zkusíme si ten trik Side?" vyzvídal hned Wade.

,,Neříkejte ji tak! Není kluk!" poznamenala Abigail.

,,Není! Kdyby byla, byla by vyšší!" ušklíbl se Nick.

,,Je zvyklá!" poznamenal k tomu Wade.

,,Má to na drese," přidal se dokonce i taťka.

,,Tenhle boj jsem už dávno vzdala," poznamenala máma a já se na ni usmála: ,,Nějak extra mi to nevadí. Ale máš pravdu, že jménem mi říká hodně málo lidí. Jako vážně hodně málo..."

,,A jak ti říkají ve škole?" zeptala se Ruth.

,,Scottová!" řekla jsem zároveň s bratry a začali jsme se smát.

,,Tak dost dohadů a soustřeďte se!"

Táta začal vysvětlovat taktiku, která nebyla extra komplikovaná, ale i tak jsem nad ní musela přemýšlet. Většina těch lidí je vždycky cca o 25 centimetrů vyšší než já...

,,Až jednou budeš mít kluka, mohl by hrávat s náma!" zakřičel ještě před začátkem hry Wade.

,,Čau Scottová!" usmál se na mě jeden protihráč. Všechny jsem je znala od narození, takže jsem je musela i všechny zdravit. 

,,Zdar Gabe, tak co už jsi přestal brát steroidy?" ušklíbla jsem se. Zrovna jeho jsem doopravdy nemusela. Wade a Nick se uchechtli a můj táta se na mě výhružně podíval.

Začala hra. Během toho mě ti nezdvořáci několikrát poslali k zemi, aniž by se omluvili! Nesnášela jsem tyhle soutěživý chlapy, kteří si potřebovali dokázat mužnost tím, že shodí holku.

Sice jsem byla malá, což na basketbalu byla doopravdy nevýhoda, ale já jsem nikdy moc nechodila ke koši. Většinou jsem byla ta, které nahrávali a která se dokázala dostat díky mrštnosti a menšímu vzrůstu přes některé spoluhráče.

Samozřejmě jsem uměla házet na koš a dávat body, ale bohužel dneska oni byli dost silní a ještě k tomu sakra vysocí na to, abych to zkoušela.

Sice je pravda, že mě často někdo jednoduše zablokoval, ale oni si nikdy nevšímali, že jim naprosto v pohodě dokážu podběhnout pod rukama a v rychlosti se zbavit míče.

Zápas skončil a naštěstí vítězně, ale ještě před sprchama a vším ostatním, byla na řadě zmrzlina.

Milovala jsem naše rodinné tradice. Hraní basketbalu s tátou, tyhle zápasy, zmrzliny, oslavování všech úspěchů v naší oblíbené restauraci, máminy smutné muffiny, moje trhlá přáníčka k narozeninám, nedělní speciální obědy, zápasy v televizi a spoustu dalšího.

Pro svou rodinu bych žila a i proto bylo tak těžký si představit, že se budu muset sbalit a odjet už tohle léto.

Chtěla jsem studovat hudbu, doopravdy hodně, ale každá univerzita, na kterou jsem chtěla, byla příliš daleko. Hudbou jsem žila snad odmalička. Moji rodiče mě v tom dost naučili a podporovali. Sami měli dost vytříbený vkus a hrozně rádi chodili na různé koncerty, dokonce i kapel, které neznali.

Bráchové měli oba jiný hudební vkus, od obou jsem vždy poslouchala hrozně ráda debaty o hudbě. Wade mě měl jako takovou posluchačku, které rád něco ukazoval, protože byl o něco starší. Nick se mnou rád diskutoval. Měli jsme k sobě věkově blíž, takže jsem měla větší tendenci se s ním hádat, protože jsem k němu možná neměla takový respekt jako k Wadeovi.

Nick s Wadem mi k osmým narozeninám koupili moji první kytaru, na kterou jsem se tvrdohlavě učila hrát ve dne v noci. Později jsem se učila hrát i na klavír a dostala své první klávesy v 11 letech. Hudbou jsem žila a nejen jejím posloucháním, ale vším. Skládala jsem ji, vymýšlela texty, bavilo mě sledovat různé interprety pro jejich kroky ne pro jejich hudbu, sledovala jsem hitparády a pochopila, že chci dělat hudební manažerku.

,,Čtyři zelené zmrzliny!" řekl taťka chlápkovi za výlohou. Ten už nás dobře znal, takže nám dal každýmu jinou zelenou zmrzlinu. Všichni jsme si je rozebrali a šli zpátky za mámou a holkama.

Holky už rozebíraly něco úplně jiného, ale samozřejmě nás i chválily.

,,Moc ti to šlo Sušenko!" usmála se na mě mamka a pohladila mě po tváři. Mamka mi od narození říká Sušenko. Ano, jasný důkaz toho, že Sidney mi říká doopravdy málo lidí. Když mi moji bratři a táta začali říkat Side, moje mamka začala se Sušenkou. Ano, takhle u nás vznikají přezdívky, na truc.

Potom jsme jeli rovnou domů se vysprchovat, protože používání veřejných sprch se nám všem trochu hnusilo, alespoň mě ano.

Doma po vystřídání ve sprchách jsme rovnou zase nasedli všichni do aut a vyrazili do naší oblíbené restaurace The Moon, kde se konaly naše tradiční jídla na oslavu. Jedli jsme tu když se brácha dostal na vysokou, když druhej brácha udělal zkoušky, po všech našich vystoupení, po různých sportovních akcích, a tak dále.

Jakmile jsme dorazili sedli jsme si k velkému stolu pro osm. Takže jedno místo muselo zůstat volné... Samozřejmě, že naproti mě.

,,Musíš si najít kluka Side... nebo holku?" zeptal se provokativně Nick.

,,Nejsem na holky," pronesla jsem naprosto v klidu a dál si vybírala jídlo z menu.

,,No, ale kluka by sis už konečně najít mohla! S kým to byla naposledy?" připojil se do debaty Wade.

Mamka na oba vrhla prosebný pohled, ať tohle zrovna oni dva neřeší, ale nebylo to vůbec platné.

,,Naposledy? Spíš kdo byl ten její jedinej kluk?" opravil ho Nick.

,,Neměla jsem jen jednoho kluka! To že jsem měla jen s jedním vztah neznamená, že jsem s nikým jiným nechodila!" obhajovala jsem se, což vyvolalo, že se na mě všichni u stolu dívali. Sice jsem doopravdy chodila jen s jedním, ale to oni vědět nemusí...

,,Náhodou Tristan byl fajn!" řekla mamka.

,,Byl to hajzl!" oponoval Nick.

,,Jo! Nesnášel jsem ho! Vlastně víš co Side, stejně bude lepší, když nikdy s nikým chodit nebudeš!" přidal se k němu Wade.

,,Jo no, stejně bych ho asi zabil," usmál se mile Nick.

Tristan Style. Moje první láska. Teda taková ta velká láska v pubertě. Začali jsme spolu chodit, když mi bylo 16 a náš vztah trval doopravdy něco kolem čtyř měsíců. Rozešli jsme se spolu v půlce druháku. Bratři ho viděli naštěstí jen jednou a dopadlo to katastroficky. Nejen, že mu vyhrožovali, ale taky se s ním málem poprali, kdybych tam nepřišla.

Na jejich kecy ohledně mých vztahů jsem jen vytáhla obočí a dál to nekomentovala. Vždycky to byli moji starší bráchové, ti co celou mojí základku a střední školu dávali všem najevo, že kdo se mě dotkne, tak jakoby zemřel. Neuznávali by ani kdybych chodil s mnichem...