Kapičky potu na jeho čele se začaly chvět. Nejdřív trochu, a po chvíli víc. Noční můra -a tím myslím opravdová noční můra- se vracela téměř každou noc, ale jako ve všem temném, i v ní se skrývalo trochu naděje. Když byla noční můra příliš strašná, měla jedinou výhodu, a to tu, že se hrůzou probudil. Všechno má své hranice, a všechno má svůj konec, a tedy čím byl sen horší, osvobození bylo rychlejší. Tentokrát se posadil na posteli tak rychle, že se mu zatočila hlava, a on znovu upadl do postele. Do říše snů už se ale nevrátil. Už nikdy se tam nechtěl vrátit, ale téměř každý večer musel.
,,Už zase?" Uslyšel vedle sebe povědomý hlas. Podíval se tím směrem, ale nikoho neviděl, dokud jejo oči neozářilo světlo ze stolní lampy. Už poznal, odkud ten povědomý hlas přicházel, protože vedle něj se zjevila i povědomá tvář. Konečně si vzpomínal kde je, a tak na odpověď jen tiše přikývl.
,,Můžu jít za tebou?" Zeptala se Grace, a on jen znovu přikývl. Cítil, jak se matrace lehce pohnula, a za chvíli ucítil, její ruce ve svých vlasech.
,,Bylo to dneska horší?" Zeptala se.Polkl ,,Pořád stejný" zachraptěl tichým hlasem tak potichu, že se divil, jak ho může slyšet.
,,Úplně stejný sen?" Vyptávala se dál jeho kamarádka, ikdyž moc dobře věděla, že se mu o tom těžko mluví.
,,Ne," řekl, a znovu polkl ,,pokaždé ji zabije jinak" Jak to vyslovil, ucítil horké kapky stékající po jeho tvářích. Nechtěl brečet, znovu už ne, ale když včera přišel ke Grace, taky měl na krajíčku.
Ten den lilo jako z konve, a on se zase pohádal. Jeho tupí pěstouni mu chtěli narvat další prášky, ale on jako vždycky odmítl. Nebude přece brát prášky, jako nějaký blázen! Ano, možná je tak trochu blázen, ale všichni na světě jsou nějakým svým způsobem blázni, a tak to prostě je, a bude. On je takový jako všichni ostatní, jen si prožil horší časy, než většina z nich, a nemůže za to, že mu v dětství zabili mámu.
Hned jak na to pomyslel, proud slz se ještě zvýšil.
Ale je to tak, minulost nezmění. Minulost nezmění nikdo, a tak musí žít jen přítomností. To si tehdy jeho táta ale neřekl. Ten moc dobře věděl, že to byla jeho vina, že ji zabili, a proto se užíral v sebelítosti střídané se s nenáviděním sebe samotného. Moc dobře si na otce vzpomínal. Ten obrázek už mu v paměti zůstane vždycky. Vidí před sebou zarostlou trosku sedící ve starém polorozpadlém křesle. Kolem něj se jako vždy válí hromada prázdných flašek od piva, až na jednu plnou, kterou drží v roztřesené ruce. Už dopíjí poslední kapky, a křičí na malého vyděšeného chlapce, ať mu donese další.
Takhle se to opakovalo každý den. Oba věděli, že to tak nepůjde navždy. A taky, že ne. Ten den si malého chlapce uprostřed vyučování zavolali do ředitelny s tím, že se jeho otec oběsil.Dobře si pamatuje na dětský domov. Na tu špinavou, děsivou cihlovou budovu. Taky si vzpomínal na to, jak si naivně myslel, že to bude lepší než doma, ale samozřejmě se pletl. Nakonec si ho odtamtud odvedli ti dva mladí lidé. Nejspíš ho měli, a mají opravdu rádi, ale on nemůže snést pomyšlení na to, že by měli nahradit jeho rodiče. Hlavně mámu...
,,Víš, že se tam budeš muset vrátit, že?" Vytrhla ho z přemýšlení o jeho děsivé minulosti ten milý hlas, co vždycky tak rád slyšel.
,,Bavme se o něčem jiným, jo? Nechci na to pořád myslet. " řekl, když se mu konečně podařilo zastavit vodopád slz hrnoucí se z jeho očí. ,,Nějaký nový drby?" zeptal se, aby odvrátil téma. Věděl, že tohle je nejlepší téma pro jeho kamarádku.
A tak jen zavřel oči, a poslouchal o tom, jak Hannah Stephensonová dala kopačky Jacku Smithovi.
___- Některé kapitoly, jako například tahle, budou o jednom klukovi, a možná jste už pochopili, že jeho identita má zůstat prozatím utajena. Hlavní hrdinkou knížky je holka, ale tohohle kluka ve svém životě potká, nebojte se. Váš takový malý úkol během knížky je přijít na to, kdo to vlastně je.
ČTEŠ
I just love you ✓
Teen Fiction,,Jsi teď spokojený?!" Zařvala jsem na něj, a ukázala na modřiny na mé tváři. On najednou zalapal po dechu, a jeho posměšný úšklebek ho okamžitě opustil. S hrůzou v očích se díval na své mistrovské dílo. Někteří lidé jsou ve skutečnosti úplně jiní...