I just love you ✓

XXVI. Forest

Ráno jsem se probudila spolu s ohromným kručením v břiše. Nejspíš to bude tím, že jsem včera neobědvala, a večeři jsem taky vynechala.
Vyhrabala jsem se ze spacáku, a zjistila, že ten Hannin je prázdný.
Převlékla jsem se proto do nějakého oblečení, co jsem jako první vyhmátla z batohu, a vylezla ze stanu.

Zjistila jsem, že u velkého ohně už sedí hromada lidí. Vypadalo to, že jsem poslední.

,,Kdopak se nám to tu rozhodl vstát?" Zvolal zvesela James, když jsem došla až k nim. Sedla jsem si vedle něj, a James mi strčil do ruky hrnek s čajem.

,,Díky." Řekla jsem mu, a upila si. Ihned, jak se mi ta tekutina ale dostala do úst, okamžitě jsem ji vyprskla do trávy. To rozesmálo téměř všechny, co u ohně seděli.

,,Fuj!" Zkřivila jsem tvář, ,,kdo to proboha vařil?" Zhrozila jsem se. Vypadalo to, že všichni už jsou s chutí téhle věci dávno obeznámeni, protože se smáli jak blbí.

,,To je Hannin výtvor." Prozradil mi Petter, a ukázal na naši kuchařku prstem.
Ta jen překřížila ruce na hrudi, a uraženě řekla: ,,Hele, já se alespoň o něco pokusila. Narozdíl od vás."
Páni, tahle scénka mě začínala docela bavit. Seděla jsem s hrnkem v ruce, a sledovala, jak se snaží svést vinu jeden na druhého. Bylo to vážně k popukání.
Jako bych najednou zapomněla na všechny starosti, kterých jsem ještě včera měla plnou hlavu. Jen jsem seděla, a bavila se.

,,To není pravda!" Vykřikl dotčeně Mike. ,,Já a Darion jsme přece udělali snídani." Přimomněl.
Darion. Jako by se mi najednou všechno, co se včera stalo, přehrálo v hlavě znovu. Sekundu po sekundě. Jako bych se najednou vzbudila z růžového snu, a ocitla se zpět v kruté realitě. Myšlenky byly k nezastavení. Zaplnily mi celou hlavu.

,,Chrys, dáš si?" Zeptal se Mike.

,,Cože?" Zeptala jsem se vyjeveně, protože jsem neměla páru, o čem to mluví.

,,Snídani." Řekl, a ukázal na věc v hrnci, který svíral v ruce. Musím říct, že při pohledu na tu břečku mě chuť k jídlu rázem přešla. Mělo to hnědožlutou barvu, a plavaly v tom kousky něčeho, co jsem ani nedokázala identifikovat.

,,Noo, já nevím..." Řekla jsem při pohledu na Mikeovo dílo, které pyšně dežel před sebou.

,,Neboj Chrys, je to vážně dobrý." Ujistil mě James.

,,No, když to říkáš ty." Podívala jsem se na něj. Vší silou jsem zahnala obavy, a nechala si naložit celý talíř podivně vypadající kaše.

***

Byli jsme asi hodinu a půl na cestě. Na cestě, která se zdála být nekonečná. Ale jelikož všechno jednou končú, nakonec jsme se ocitli u lesů. Konečně.
Shodila jsem ze zad těžký batoh a sedla si na něj. Myslela jsem, že už dál neujdu ani krok.
Podívala jsem se vedle mě a zjistila, že všichni udělali to samé. Vypadali jsme jako skupina postřelených válečníků, která nejspíš každou chvíli vydechne naposled. Ale co, máme taky nárok na odpočinek.

,,Když půjdete o kousek dál do lesa po pěšině, je tam hospoda." Ozvalo se za námi. Myslela jsem, že to k nám nluví snad sám Búh, který se nás rozhodl zachránit, dokud se před námi neobjevil pán středního věku.

,,Hospoda? Kde?" Řekl s nadějí v očích Mike, a dokonce v sobě našel sílu si i stoupnout.

,,Pojďte, je to kousek, dovedu vás tam." Nabídl se chlapík, a mávl rukou, čímž naznačil, aby jsme šli za ním.