I just love you ✓

XLVI. Puzzle

Nerozuměla jsem tomu. Ne, prostě to nedávalo smysl. Nebo jsem tomu možná jen rozumět nechtěla, kdo ví.

Takže Darion mi lhal? Hlavou se mi najednou začalo prohánět spousta myšlenek, které se mě snažily přesvédčit o různých děsivých teoriích. A ikdyž jsem se snažila odolávat, přece jenom se mi některé z nich ukotvily v mysli, a začaly se rozvíjet.

Je možné, že mi nelhal jen v tomhle? Co když spousta jiných věcí, které vypustil z pusy byly také jen lži. A kdyby ano, jaká je tedy vůbec pravda?

Ikdyž jsem nechtěla, prostě jsem musela vzít znova deník do ruky, a otevřít ho.
Začala jsem listovat hodně na začátek. Otáčela jsem stránku za stránkou, a pročítala kousky textu.

Kmitala jsem očima sem a tam po stránkách deníku, a s každou větou se mi víc stáhlo hrdlo, e za to se mi na tváři objevil větší pohled pochopení. Všechno do sebe zapadalo, slovo do slova, dílek do dílku, a ta velká záhadná skládačka se konečně začínala skládat. A až jsem ji poskládala, a prohlédla si ji, nemohla jsem tomu uvěřit. Pohled na celý obraz dohromady byl totiž opravdu znepokojivý...
____

Vystřelila jsem ze záchodů na chodbu, kde stál Howard opřený o zeď, a čekal na mě. Unavený obličej, a nohy se mu div nepodlamovyly. Divila jsem se, že tam ještě pořád stál. V kabince jsem musela být zalezlá snad hodinu, z čehož jsem polovinu celé té doby jen seděla s pohledem upřeným do bílé zdi, a pokoušela se to všechno zpracovat. Bylo v tom všem až příliš informací.

,,Chrys! No sláva, co jsi tam dělala tak dlou..." větu nedokončil.

,,Jdeme!" Přerušila jsem ho. Popadla jsem svého bratra za ruku, a za pár sekund už jsem ho zběsile tlačila do auta k volantu.

,,Hej!" Křikl na mě zmateně."

Nic jsem na to neřekla. Zabouchla jsem za ním kovové dveře auta, a sama si šla sednout na místo spolujezdce, abychom mohli vyrazit.

,,Chrys," Zkusil to znovu,když jsem se usadila na sedadlo vedle něj, ,,přeskočilo ti?" Ptal se, a v jeho hlase při tom zazněla i příměs starosti. Nejspíš o moje psychycké zdraví, ale kdo ví. Je taky fost možné, že se v té chvíli obával i o svůj holý život.

,,Jeď." Rozkázala jsem rázně. Takovým rozhodným a pevným tónem, který jsem od sebe snad ještě nikdy neslyšela. A to ani při té hádce s Keirou.

,,Kam?" Ptal se zmateně, přičemž začal startovat auto. Nejspíš asi pochopil, že nemá na výběr. Byla jsem rozhodnutá.

,,Do Santa Cruz." Vydechla jsem. Viděla jsem, že chce ještě něco namítnout. Nejspíš něco, jako ,,Chrystal to je moc nebezpečné, mohli by nás chytit!", ale když uviděl mou vážnou tvář, jen přikývl, a vyjel z parkoviště. Za to jsem mu byla neskutečně vděčná. Dokázal překonat strach, a důvěřoval mi. Důvěřoval mi jako své sestře. Konečně jednou za život bylo alespoň trochu vidět to naše sourozenecké pouto, které jsme kvůli rodičům my dva nikdy neměli. Alespoň ne v takové míře, jako ostatní normální sourozenci okolo nás. Prostě jsme se najednou dokázali domluvit beze slov, a to jsem já hrozně oceňovala. Opravdu moc.

Howard vyjel na silnici. Připadalo mi to jako pouhých pár sekund, co jsme v autě seděli. Dvakrát jsem mrkla okem, a za malou chvíli už jsem před sebou uviděla to kouzelné město.

Poprosila jsem Howarda, aby mě vysadil u Darionova domu, a nechal mě tam jít samotnou. Tohle jsem musela zvládnout sama. Úplně sama, ikdyž jsem se na to vůbec necítila. Teprve před chvílí jsem se rozhodla, že sem musím jet. Jenže teď, když už jsem konečně tady... nevím, najednou mám pocit, že to nezvládnu.

Nádech, výdech.

Možná by vlastně bylo jen dobře, kdyby nakonec nebyl doma. Tím si sice sama sobě protiřečím, protože jsem sem přece přijela za ním, jenže to pro mě není vůbec snadné. Kdyby nebyl doma, mohla bych se prostě otočit, a jet pryč. Najednou mi vůbec nedocházelo, proč jsem sem vlastně vůbec jela. Stojí ta blbá kbížka vůbec za to?

Jsem to ale pěkný srab!

Kolena se mi třepala, a ruka, kterou jsem měla zmáčknout tlačítko zvonku, se ne a ne pohnout.

Nádech, výdech.

Pevně jsem zatla zuby, jakobych měla v následujících vteřinách dostat ránu elektrickým proudem, a rychlostí blesku zmáčkla domovní zvonek. Palec jsem na něm nechala asi tak necelé dvě pikosekundy, a rychle stáhla ruku zpět.

Bylo to nakonec celkem snadné. Pomyslela jsem si v zápětí. Domem se rozezněla známá melodie zvonku, a já si oddychla. Zvládla jsem to. Prosté jsem jen zazvonila na zvonek, žádný problém. Netuším, proč jsem se vlastně tak bála, je to koneckonců jen obyčejný zvonek. A když jsem dokázala tohle, ostatní už bude určitě hračka.

Najednou jsem měla pocit, že zvládnu všechno na světě. Nemůže to být přece až tak těžké, ho po dvou měsících znovu vidět.

Podělila jsem se se svými koleny o můj názor, a ony nakonec souhlasily. Uvolnily se, a přestaly se třást jak před popravou.

Přes zavřené vchodové dveře jsem uslyšela několik dlouhých rychlých kroků, a nakonec se s téměř neslyšným vrznutím otevřely dokořán.

Nevím proč, ale v tu chvíli jsem sklopila pohled k zemi. Musela jsem začít pomalu. Nejdříve jsem si prohlédla boty osoby stojící přede mnou. Černé adidasy. Ty hned potvrdily identitu tohohle člověka, protože jsem je moc dobře poznávala. Srdce mi při tom pohledu poskočilo. Ale opravdu jen trochu. Víc jsem mu to nedovolila, protože jsem neměla právo k němu něco cítit. Přecejenom už nebyl můj.

Potom jsem o pár centimetrů pozvedla pohled, a uviděla tmavé, taky dobře známé kalhoty, které už jsem na něm viděla tolikrát, že to bylo spíš něco, jako jeho součást, a ne jen kus oblečení.

Zvedla jsem hlavu ještě víc. Zadívala jsem se na mikinu. Tu jsem ještě nikdy nevidla, a popravdě mi vůbec neseděla k jeho vkusu. Uklidňovala jsem se ale tím, že přece každý si občas koupí nějaké nové oblečení. Neznamená to, že by to byl hned někdo jiný, prostě jen trochu pozměnil styl.

A pak jsem zvedla pohled ještě výš, a moje oči se okamžitě střetly s jinými. Se zlenými, ve tmě svítícími smaragdy, které ve mě vyvolaly pocit tak silný, že jsem se rozklepala na novo. Nedokázala jsem udržet svoje zbytečky odvahy pohromadě. Při pohledu na něj se to všechno rozplynulo, a já stála naproti němu naprosto odzbrojená.

Byl jiný. Nevím jak to, ale nevypadal stejně, jako když jsme se viděli naposled, a proto se mi do hlavy vkradl pocit nejistoty. Jakoby přede mnou teď stál někdo naprosto cizí, ale zároveň známý, a to mě děsilo. Bylo to znepokojující, a matoucí.

Možná to bylo jeho vlasy. Vždycky je měl trochu delší, a postávaly mu všude možně, jako havraní hnízdo. Jenže teď je měl pečlivě zastřižené, do takového toho tvaru, který holkám připadá neuvěřitelně sexy. Ostatním se to nejspíš líbilo, jenže mě ne. Nebyl to on. A ten pocit ještě znásobovalo něco jiného. Něco dalšího v jeho tváři, co mi napovídalo, že to není tak docela on. Ale nemohla jsem přijít na to, co to je.

Najednou to bylo, jakobych oněměla. Nedokázala jsem ze sebe vymáčknout jedinou větu, ani slovo, a tak jsem jen rychle sáhla do kabelky, a vytáhla na světlo důvod mojí návštěvy. Jeho deník. Sevřela jsem v prstech koženou vazbu, a čekala, až to Darionovi dojde.

Asi tak dvě sekundy uběhly. Tik tak, vteřinová ručička se posunula o ten nejmenší kousek, jaký mohla, a mu to bylo hned jasné. Knížku v mých rukou ihned poznal, a když se tak stalo, zadíval se zpátky na mě, jestli si z něj jen nedělám srandu. Pak pohled stočil zpátky na svůj deník, a z něj pak opět na mě. A zase na něj, a zpét ke mě. Takhle to dělal nějakou chvíli, než se zastavil opět u mě, a výraz v jeho tváři se změnil.

Z vyjeveného pohledu se stal pohled, který bych já osobně nazvala něco jako 'a jéje', a pak z něj vyšel jeden jediný dlouhý povzdech, následovaný prostou, a jasně mluvící větou: ,,A doprdele." Povzdechl si.

____

Stal se zázrak!!! Ano ano, vstala jsem právě z mrtvých abych vám napsala novou kapitolu, takže doufám, že jste happy :D