I just love you ✓

XVIII. The right

,,Darione já už to ale nezvládám. Možná se mě snažíš, do toho nezatahovat, abych se nic nedozvěděla, ale nedaří se ti to! A takhle to nejde. Takže, až mě příště Grace vzbudí uprostřed noci, abych šla za tebou, řeknu ne. Sice nevím, čím jsem ti jako měla pomoct, ale očividně už jsi v pohodě, takže fajn, já jdu." Vyštěkla jsem na něho naštvaně, a zuřivě stiskla kliku na dveřích, abych odtud vypadla.

   ,,Chrystal," řekl potichu Darion, čímž mě zastavil, ,,co to máš vkapse?" Řekl, a já strnula. Až teď jsem si teprve  uvědomila, že rukou, kterou mám zastrčenou v kapse od mikyny celou dobu nervózně žmoulám kousek papíru. A nebyl to ledajaký kousek papíru. Stránka z jeho deníku. Nebyl ale dobrý nápad, říct mu zrovna tohle. Mohl by se naštvat, nebo tak něco.

    ,,Nic." Zalhala jsem ještě pořád zády k němu, a rukou jsem ještě víc sevřela papírek. Bylo ale jsné, že mě prokoukl. A ikdyž jsem stále stála zády k němu, přímo jsem cítila, jak mě propaluje pohledem. Tvrdým, a pevným, jako by viděl skz mě. Jako by věděl, na co přesně myslím.

   Potom bylo dlouho ticho, a Darion už dál nic neříkal. Poraženecky jsem si tedy povzdechla, otočila se, a došla k němu. Bylo mi jasné, že věděl přesně, co to je. A kdybych dělala, že to tak není, vypadala bych hloupě.

    Vytáhla jsem tedy papír z kapsy, a snažila se ho co nejlépe rozložit, aby nebyl tolik pomačkaný. Moje snaha byla ovšem marná, protože při mém zacházení jsem se divila, že se ještě dá vůbec přečíst. A tak jsem k němu ruku, ve které jsem ho svírala,  natáhla, aby si ho mohl vzít.

   Darion mi vzal papír z ruky, a přitom se mi díval do očí. Naprosto bez emoce. Nebyl naštvaný, ani nic jiného, jen se na mě prostě díval. I tak byl ale jeho pohled méně snesitelný, než kdy před túm. Nevím, čím to bylo, ale těžko se mi s ním navazoval oční kontakt. Nezvládala jsem koukat se do těch zářících  zelených očí. Nejspíš proto, že mě mátly. Vždy byly naprosto jiné, než jeho chování. Když se choval arogantně, a hnusně, jeho oči říkaly přesto něco úplně jiného. Vypadaly smutně, a ipřímně. Vždycky. Teď se ale jeho oči přesně shodovaly s jeho chováním. Choval se totiž úplně jinak, než obvykle.
   Potom sklopil oči k papíru, a rychle ho přelétl pohledem. Pak si jen povzdychl.

   ,,Co si teď myslíš?" Zeptal se, a rukou si zoufale prohrábl vlasy. ,,Co si po tom všem myslíš o mně?" Pokračoval, ale hlavu od papíru nezvedl. Přišlo mi, že očima projíždí pořád ty samé řádky. Jako by nemohl uvěřit, že to vůbec napsal. Nejspíš jen nepočítal s tím, že by se jeho dílo mohlo dostat do cizích rukou, jinak by to asi nikdy neudělal.

    ,,Co si o tobě myslím?" Zopakovala jsem jeho vlastní otázku, zahleděla se do stropu, zúžila při tom oči, a dělala, jakože přemýšlím. ,,Hmm, to je celkem těžká otázka, nemyslíš? Jednou seš v pohodě, podruhý jsi protivnej, a když už si myslím, že to horší být nemůže, tak se ke mě přiřítíš, a málem mě zabiješ kvůli nějaký blbý knížce. Opravdu nevím, co si o tobě mám myslet!" Řekla jsem naštvaně, a s rukama překříženýma na hrudi jsem čekala, co z něj vypadne. 

   Při těch slovech si znovu povzdychl. Dlouho mlčel, a já si začínala myslet, že se od něj už nic dalšího nedozvím. Nakonec z něj ale vypadla jedna jediná věta. Věta, která všechno změnina. A já si byla více než jistá, že od teď se na něj budu dívat úplně jinak. Už nikdy ho asi nebudu vidět jinak, než jsem ho viděla, když to vyslovil.

    Darion

    ,,Mí rodiče jsou mrtví" Vyslovil tak jednoduchou větu. Jen čtyři prostá slova. Jak jednoduché. Ale přesto to bylo poprvé, co se je odvážil vyslovit nahlas. Nikdy to neřekl tak přímo, jako teď, a viděl, jak se Chrystal zarazila. Naprosto ztuhla, a zdálo se, jako by se ptala sama sebe, jestli slyšela správně.