I just love you ✓

XVI. Madness

Když jsem se vrátila domů, zabouchla jsem za sebou dveře, a utíkala do místnosti, která se teď stala na dva měsíce mým a Jeyliným pokojem. Teprve až jsem hodila svůj batoh na zem k mojí posteli, a sedla si na zem opírajíc se o chladivou zeď, jsem si pořádně oddychla. Ještě pořád jsem byla trochu v šoku.

,,Co ti je? Tváříš se, jako by tě někdo po cestě přepadl." Řekla Jeyla, a podívala se na mé třesoucí se ruce. Vidíte? Přesně o tomhle tu mluvím. Jeyla se totiž netvářila, jako starostlivá kamarádka. Ne. Spíš, jako by se mi posmívala. Měla z toho prostě legraci!

,,To jako vážně Jeylo?!" Zavrčela jsem na ni naštvaně. ,,Co když jo? Co když mě opravdu někdo přepadl? Co bys dělala? Smála se mi?" Stála jsem na místě, a zabodávala do ní své oči. Čekala jsem, co mi na to odpoví.

Jeyla si místo odpovědi ale jen posměšně odfrkla. Měla z toho akorát srandu! Vážně nechápu, co se to s ní stalo. ,,No jasně!" Odpověděla jsem sama na svou otázku. Krev se ve mně začínala pomalu, ale jistě vařit.
Už jsem to prostě nevydržela. Chová se ke mně, jako bysme se ani neznaly. Jako by jsme už možná ani nebyly nejlepší kámošky...Ale to je asi pravda. Chtělo se brečet. Ale tady ne. Ne, před Jeylou, protože ikdyž byly emoce úžasná věc, když je projevíte před zlími lidmi, ublíží vám ještě víc, než oni sami. Zvlášť, když se jedná o smutek. A já jsem byla smutná, protože jsem právě ztratila mou nejlepší kamarádku. A bylo to o to horší, že jsem ani pořádně nevěděla proč.

Vstala jsem, vykráčela ze dveří dřív, než stihla cokoli říct, a zabouchla za sebou dveře pokoje. Vzala jsem si klíče, a odešla hlavním vchodem pryč. Pryč od té bezcitné potvory, co si říká nejlepší kámoška.

Když jsem ale zavírala dveře, něčeho jsem si všimla. Malý bílý rožek papíru, vykukující ze dveří, který jsem málem přivřela. Zohla jsem se pro něj, a vzala ho do ruky. Byl trochu zmačkaný, ale písmo na něm se dalo jakž takž přečíst, ikdyž mi to dalo hodně námahy. Okamžitě, jak jsem si přečetla první větu, mi došlo, co právě svírám v rukou. Myslela jsem, že tu záležitost už budu mít zkrku, ale očividně mi bylo souzeno, aby se mi to dostalo do rukou. Byl to list z Darionova deníku. Ano, přesně toho deníku, který jsem mu včera večer ukradla, a kvůli němuž mě Darion málem zabil. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Musel z té zatracené knížky včera vypadnout. Našla jsem ho ale až teď.

Možná bych neměla, jenže... Chci vědět alespoň něco, co by mi prozradilo, proč je takový, jaký je. Nemůžu už dál snášet všechny ty nevysvětlené otázky, co se mi neustále honí hlavou.

Sedla jsem si na schody před domem, a rozložila jsem papír, jak nejlépe jsem dovedla, aby se dal přečíst. Nadechla jsem se, a začala číst.

Dneska to bylo stejný. Stejný jako vždycky, ale přitom tak jiný. Pokaždý je to stejný, ale zároveň jiný. Ty sny jsou tu už dlouho. Až moc dlouho na to, abych je dokázal dál snášet. Já nevím- následující kus textu byl rozpitý -můj život stojí za hovno. Teda stál. Donedávna. A teď by to bylo lepší. Začínalo to být lepší, jenže já to znovu zvoral. Už to asi nezvládnu. Někdy mám opravdu chuť popadnout nůž, a... Ale to už jsem přece zkusil. Dávno. Prostě to nezvládám, NEZVLÁDÁM! Je to už příliš. Ale tohle si přece říkám už nějakou dobu. A ta doba je skoro celej můj zasranej život. Prostě jen... Když můžu být jednou vživotě šťastnej, vždycky se to posere, hlavně když teď...

Tady stránka končila, a nic dalšího už tu nebylo. Dostávala jsem z toho husí kůži. Fakt, že jo. Tohle by byl schopný napsat vážně jen... blázen? Můj bože... Co je opravdu Darion zač? Srdce mi bilo jako o závod, a já nemohla uvěřit tomu, co jsem si tu právě přečetla. Myslela jsem, že když si ten papír přečtu, budu mít odpovědi. Ale přitom mám teď ještě více otázek.

Byla jsem zmatená. Hodně zmatená. Lidé vždycky vypadají na první pohled v pohodě, ale někteří.... ti u nichž by jste to mnohdy čekali nejméně jsou na tom nejhůř. A Darion je očividně mistr v přetvařování se. Myslela jsem si, že je to jen obyčejnej vůl, jenže na tomhle člověku nebylo obyčejného vůbec nic. Přesněji, nebylo na něm nic v pořádku.

Sice jsem z toho papíru moc nevyčetla, ale zároveň jsem z něj zjistila hodně o tom, kdo Darion skutečně je.

❁ ❁ ❁

Domů jsem se vrátila někdy kolem šesté. Před tím jsem se byla ještě projít na pláži, abych si urovnala myšlenky. Moc se mi to ale stejně nepodařilo.

Jeyla už byla zase pryč, za což jsem byla vlastně i ráda. Mohla jsem si vytáhnout knížku, a vklidu si číst. Milovala jsem čtení. Na vánoce jsem dostala hromadu knížek, a ještě teď některé znich nemám dočtené. Bez knížek bych nežila. Vlastně si někdy dokonce radši i čtu, než abych se dívala na filmy, což se mnou naprostá většina populace rozhodně nesdílí.
Všichni ale z mé záliby nejsou nadšení tak, jako já. Jako třeba ta paní z knihovny, která mi chudák musí neustále posílat smsky, že jsem něco nevrátila. Ale myslím, že už si zvykla.

Začetla jsem se ale tolik, že jsem šla nakonec spát až po půlnoci, takže doufám, že v práci ZASE neusnu. Jak už se totiž párkrát stalo.

Jeyla už se vrátila domů, a tak mě neustále komandovala, ať už zhasnu. Zmáčkla jsem tedy tlačítko na mé lampičce stojící na nočním stolku vedle mé postele, a zalezla si pod peřinu. Snažila jsem se neustále nemyslet na to, co jsem si přečetla na tom papíře, který jsem měla poskládaný strčený v kapse od mikyny (stejně už byl zmačkaný). Jenže, znáte to. Většinou je to tak, že čím více se snažíte na něco nemyslet, tím víc na to myslíte. A tak jsem nad tím stejně musela přemýšlet.

____________

A jéje... Co je vlastně Darion zač?
A proč se Jeyla ke Chris chová tak hnusně?

První z těchto dvou otázek bude zodpovězena hned v příští kapitole...