I just love you ✓

XXVII. Watterfall

To co mě ráno vzbudilo, bylo příšerné bolení hlavy. Au, bolelo to opravdu parádně. Ale proč? Ze včerejška jsem měla všechno jako v mlze. Objevovaly se mi jen malé útržky vzpomínek. I podle nich jsem ale mohla usoudit, že to byla katastrofa.

I přes to, že jsem po tom, co se včera stalo měla chuť umřít, donutila jsem se vyhrabat sr ze spacáku na nohy, a vylézt ze stanu, ve kterém jsem už zůstala sama. Zdálo se ale, že jsem tu zůstala sama úplně. Na kameni u ohniště jsem našla papír se vzkazem.

,,Vrátíme se v poledne" bylo jediné, co na něm bylo napsané. Super, takže mě tady nechali samotnou. Koukla jsem se na hodinky, a zjistila, že je deset. To jsou dvě hodiny. Dvě hodiny, které se tu budu nudit.

Najednou jsem ale dostala nápad. Rozložila jsem před sebe velkou mapu, a podívala se na červený puntík. Bylo to blízko. Hodně blízko. Kdybych se tam vydala hned, mohla jsem být ještě před polednem zpátky.
A tak jsem z batohu vyházela všechny nepotřebné věci, hodila si tam jen flašku s vodou, a vydala se na cestu. Šla jsem splnit svůj úkol, který jsem slíbila té paní ve vlaku. Nechat na místě fotografii s jejím manželem. Byl to takový můj malý úkol, který musím za každou cenu splnit. Hlavně kvůli ní.

Cesta vedla podél potoku. Skoro nikoho jsem během chůze nepotkala. Byl tu klid. Jediné, co jsem slyšela, bylo cvrlikání ptáků v korunách vysokých stromů.

Mé černé tenisky potichu našlapovaly na hlinitou cestu, na které bylo napadané trochu suchého listí. Vnímala jsem každý svůj krok, a zvuky mých bot. Bylo tu až zázračné ticho. Takové, jaké ve městě nikdy nezažijete. A právě proto mi to bylo tak vzácné. S ostatními byla cesta taky fajn, jenže když jsem šla sama, bylo to jiné. Klid se rozléhal všude kolem, a já jsem díky tomu zapomněla na všechny špatné myšlenky, které mě už několik dní týraly. Dokonce se mi zdálo, že i ta prázdnota v mém srdci snad zmizela. Nebo jsem na ni alespoň na chvíli zapomněla.

Zjistila jsem, že je to ještě blíž, než jsem odhadovala. Asi za deset minut jsem byla na místě. Teda, měla jsem tam být, jenže jsem nic neviděla. Nic, co by vypadalo krásně a vyjímečně, jak to stařenka popisovala. Stála jsem před vysokou skálou, která byla... no prostě skála, co chcete slyšet? Obyčejná skála. To ta paní myslela tohle? Ale vždyť říkala, že je to tu nádherné, a tohle byla prostě jen obyčejná skála. Divné. Mám snad vylézt nahoru? Začala se mě zmocňovat panika, že svůj úkol nemůžu splnit, protože nevím, kde přesně se to místo nachází.

Šla jsem podél skály, ale stále jsem nic nemohla najít. V jednu chvíli mě ale do očí bodl otvor. Ve skále byla díra. Neváhala jsem, a prolezla jím dovnitř.

,,Páni." Řekla jsem si sama pro sebe nahlas. A páni bylo skutečně na místě, protože to, co se přede mnou objevilo, bylo něco neskutečného. Myslím, že jsem právě objevila osmý div světa. Nekecám, bylo to opravdu nádherné.

Nacházela jsem se za vodopádem. Za skutečným, silným vodopádem, který přede mnou tekl, a házel na mě droboučké kapky lesknoucí se vody.
Byla jsem v něčem, co bych nenazvala úplně jeskyní. Byl to spíš takový výklenek, ale rozhodně nebyl moc uzavřený.

Když jsem šla kousek dál, mohla jsem sejít až k menšímu jezírku, do kterého vodopád spadal. Páni, tohle bylo něco. Stěny skály, které byly barvy suché trávy, vypadaly na světle slunce, jakoby svítily. Nádherné místo. A zdálo se, že pro ostatní lidi zatím neobjevené. To mu dodávalo ještě větší kouzlo.

Vytáhla jsem z batohu malou zarámovanou fotografii. Rozhlédla jsem se kolem, kam ji dát. Nejvíc se k tomu asi hodil malinký výklenej ve stěně skály.
,,Ať máte na tu krásu pěkný výhled." Popřála jsem osobám na fotografii, a položila ji tam.